Barcelona 2014 – 3. z 15 dní

7. 4. 2014 / Pondělí: Perpignan – La Pobla de Lillet – Barcelona  / Gaudího zapomenutá zahrada Artigas

 

Tento den nás čekalo jen 270 km z Perpignanu do Barcelony. Zvolili jsme cestu s přejezdem Pyrenejí, abychom v La Pobla de Lillet navštívili zahradu Artigas (žlutý praporek) projektovanou Antoni Gaudím.

Z Perpignanu jsme vyjeli po “dálnici”  N116 do Andory.  V uvozovkách proto, že se fakticky o žádnou dálnici vlastně nejednalo… Postupně jsme vystoupali až do výšky kolem 1600 m nad mořem, “dálnice” se postupně zužovala, klikatila a stoupání bylo stále strmější, ale všichni řidiči jeli rozvážně. Na naší úrovni jsme viděli sněhem pokryté svahy Pyrenejí. Projížděli jsme malebnou horskou krajinou s řídce se vyskytujícími malými vesnicemi i malými městečky s lyžařskou infrastrukturou.

I tuto náročnější cestu jsme zvládli bez problémů. Ostatně do stejné výšky lze vyjet i  vlakem  Train Jauné (Žlutý Vlak). Ten má nejvyšší stanici ve výšce 1593 m (nejvýše položená vlaková stanice ve Francii http://en.wikipedia.org/wiki/Ligne_de_Cerdagne).

Z Mont Louis, kde jsme této výšky dosáhli, jsme klesali do údolí kolem městečka Puigcerda a 5 km dlouhým tunelem del Cadí  (červeně zvýrazněným na mapce) pod Serra del Cadí (http://en.wikipedia.org/wiki/Cad%C3%AD_Tunnel, http://www.youtube.com/watch?v=O94P01M9hQ8&html5=1, http://www.youtube.com/watch?v=iGo91Sr614k&html5=1)  jsme projeli do Španělska.  Cesta byla plná nádherných vyhlídek, obloha blankytně modrá, ale v hlavě nás velmi dlouho doslova strašilo neuvěřitelné zjevení staré ženy, kterou jsme míjeli v Mont Louis. Stařena měla tmavou a vrásčitou pleť a naprosto bizarní oděv a čepec pestrých barev. Jako kdyby se vynořila z hlubin středověku… neidentifikovatelné, nezařaditelné…

Aktualizace: Přátelé, stalo se něco naprosto nečekaného… objevili jsme tu stařenu, jejíž bizarní zjev se nám nezapomenutelně vryl do paměti, na síti! Hned jak jsem ji spatřila, byla mi povědomá, jen jsem nevěděla odkud. Zavolala jsem miláčka aniž bych mu cokoli naznačila. Hned co ji popatřil, oči se mu rozzářily: To je ONA, ta babizna z Pyrenejí. Je to tak a můžete se podívat na ni i vy. Nemá sice ten podivný čepec, ale i tak jsme ji poznali!! Věřte nevěřte, sestoupila z Pyrenejí a my budeme mít konečně klidný spánek. je to skutečná žena, žádný přízrak..!

 

 

Natěšení na zahradu Artigas jsme dorazili do La Pobla de Lillet, malého ospalého horského městečka, v jehož blízkosti se jmenovaná zahrada nachází.

Po organizační stránce jsme byli jsme dobře připraveni. Věděli jsme, že zahrada není otevřena po celý rok, ale v informační kanceláři lze vyzvednout klíče a prohlédnout si ji. Navíc jsme napsali mail o našem příjezdu do kanceláře odpovědné za provoz zahrady se žádostí o podrobnější informace. Odpověď nedošla, ale nepokládali jsme to za důležité.

V oné městské informační kanceláři nás však místní úředník poslal do kanceláře turistické (údajně vzdálené 5 min chůze), kde nám klíče vydají. Po dvaceti minutách ostré chůze jsme tam fakt dorazili a zjistili, že turistická sezóna  začíná za čtrnáct dní a do té doby nejsou žádné služby poskytovány.

Informátora jsme svorně nazvali kokotem a rozhodli se nevracet. Nýbrž pokračovat pěšky do té ospalé díry po kolejích turistického vláčku, zde majícího svou první nástupní stanici, až na konečnou v cementárně se zastávkou v zahradě Artigas,  a kam to půjde vniknout, vnikneme ilegálně.  A tak se také stalo.

Aby bylo jasno… pobybujeme se v liduprázdním údolí významné katalánské řeky el Llobregar mezi městečky – la Pobla de Lillet a Castellar de N’Hug. Jdeme po kolejích turistického vláčku, které končí v místě bývalé cementárny Asland (Clot del Moro), dnes Muzea cementu. Vláček staví samozřejmě i u zahrady Artigas.

Jak se sem Antoni Gaudí, barcelonský patriot, vlastně dostal… Je to jednoduché – Eusebi Güell, jeho barcelonský celoživotní přítel a mecenáš, vlastnil jmenovanou cementárnu a Gaudího pověřil návrhem obydlí – chaty (Xalet del Catllaras) pro techniky a zaměstnance uhelného dolu zásobujícího provoz cementárny.  Joan Artigas (zahrada!), textilní průmyslník, byl Güellův přítel a Gaudí u něho, v la Pobla de Lillet, v době svého krátkodobého pobytu zde – v roce 1902-1903)  bydlel.

Jdeme cestou bývalé železniční vlečky patřící původně cementárně, dnes turistům…

Zahrada Artigas

Takto je nazýván park – rodinná zahrada v blízkosti městečka la Pobla de Lillet v Pyrenejích (cca 130 km od Barcelony) . Byla navržena modernistickým architektem  Antoni Gaudím a vybudována v letech 1903 – 1910 (data a délka budování se různí, 7 let je maximum, “standard” 2 roky). Gaudí sám tuto zahradu v celé své kráse neviděl. Podle pověstí pobyl v této divoké roklině hned vedle průmyslníkovy textilky, kterou protéká bystrý tok řeky Llobregat, pouze dva dny. Nakreslil skicy zahrady a povolal dva dělníky z barcelonského parku Güell. Ti zaučili místní dělníky a za dva měsíce odjeli zpět do Barcelony.

Informace o historii zahrady se různí, a tak mé volné vyprávění berte prosím s rezervou. Ve všech případech jsou však fakta spojena s  Joanem Artigasem. Ten údajně požádal Antoni Gaudího v roce 1903, kdy právě začal práce na na parku Güell, aby navrhl zahradu  na jeho čtyřhektarovém pozemku na strmých březích řeky Llobregat. Stalo se a po smrti investora pokračoval ve stavbě zahrady podle Gaudího náčrtků jeho syn. Je smutné, že na konci občanské války, v roce 1939, při požáru továrny shořely i Gaudího skicy.

Investorův syn  Joan Artigas i Casas zemřel v roce 1934, o dva roky později vypukla občanská válka, v roce 1939 zasáhl továrnu a její okolí požár.  Zahrada byla opuštěna a pustla.V padesátých letech se rodina Artigas přestěhovala do Barcelony a zahrada zůstala nepovšimnuta až do roku 1971, kdy se o nich dověděl R. Bonamusa (dopisovatel listu  El Correo Catalán) od zedníka Valentí Rovira, který se na jejich stavbě podílel v mládí.

Vlna zájmu o zahradu Artigas se však skutečně zvedla až po publikaci plánu zahrady studentem Gaudího katedry Barcelonské polytechnické univerzity.  V roce 1992 byly vypracovány nové plány v duchu architektova odkazu za použití moderních technologií a zahájeny práce na revitalizaci zahrady pod vedením zmíněné Gaudího katedry. Původní sochy, které se nezachovaly, jsou citlivě nahrazeny novými. Jsou dílem  Ramona Millet i Domènecha a nikdo nemá důvod pochybovat, že se jimi chtěl sochř zviditelnit. Naopak. Celá zahrada vzdává hold svému původnímu tvůrci – Antoni Gaudímu.

Pravý břeh řeky – vyšlápli jsme si až na vrchol svahu. Jaro se klube ze zimního spánku, proto máme pěkný výhled na protější svah. Ten je využit pouze k dlouhému sestupu od turistického vchodu do údolí řeky. Rodina vstupovala do zahrady od továrny.

Zahrada leží na obou březích řeky. Architekt se přizpůsobil místním podmínkám – využívá specifický terén a nezavléká do zahrady exotickou vegetaci. Přírodu Gaudí doplnil můstky, sloupkovým zábradlím, lavičkami a altánky, z nichž můžete obdivovat nekonečné proměny proudící vody. V barcelonském parku Güell estetickou funkci zastávají ve velké míře barevné mozaiky, v zahradách Artigas však dal Gaudí přednost intimitě a střízlivosti. Na návštěvníka působí krása vody, kamenů, zeleň stromů a keřů.

 

Zbývá doplnit čtvrtý symbol do kříže, který chybí – Anděl v umělé jeskyni symbolizuje sv. Matouše: člověk s křídly (mylně je uváděn anděl). Evangelium začíná rodokmenem Ježíše Krista jako člověka.

A jdeme na cementárnu

Na konci té cesty trnité stojí cementárna jako hrad…. ale to není všechno

Taková krása… snad snesete i trochu historie….

Cementárnu Asland uprostřed lesů Castellar de N’Hug nechal postavit průmyslník Eusebi Güell, přítel a mecenáš Antoni Gaudího.

Byla prvním výrobcem portlandského cementu ve Španělsku. Ve srovnání s tehdejší konkurencí byla výroba rychlejší a beton z daného cementu odolnější. Budovy cementárny navržené architektem Rafaelem Guastavino byly symbolem modernosti.  Poloha cementárny ve vysokohorském prostředí si vynutila konstrukci budov chránící celé jejich vnitřní vybavení proti chladu, který zde v zimě nastává. K tomu byla využita katalánská tradiční technika ploché cihlové klenby podepřené kovovou konstrukcí. Tento architektonický prvek použítý v industriální architektuře dělá z této stavny unikum. Později uplatnil Rafael Guastavino tuto tradiční techniku také v USA, kde byla patentována jako Guastavino system. Tento systém pak byl využit např. u tak významných staveb jako jsou Grand Central Station, Carnegie Hall a American Museum of Natural history.

Cementárna patřila firmě Companyia General d’Asfalts i Pòrtland Asland a zahájila výrobu v r. 1904. Cement byl úzkokolejkou, která dnes slouží jako turistický vláček, dopravován do překladiště v La Pobla de Lillet.

Průmyslový komplex v Castellar de N’Hug byl v provozu do roku 1975. Přes technické a dopravní problémy, způsobené jeho horskou polohou zásoboval Španělsko cementem v době největšího růstu občanské vybavenosti i průmyslu. V roce 1996 jej poslední vlastník Lafarge-Asland prodal vládě Katalánska za symbolickou cenu cca 3000 € a byl přeměněn na Muzeum cementu. Otevřeno  21.9.2002 a v červnu 2005 byla cementárna a její okolí prohlášena národní památkou.

A jak říká Horst Fuchs… To ještě není vše!

Jen pár kroků od cementárny se nachází tato kráska –  Xalet Güell o del Clot del Moro, tedy vila Clot del Moro, patřící cementovému průmyslníku hraběti Eusebio Güellovi.

Přebýval zde počas svých návštěv zde, hlavně v létě. Nenechte se však mýlit, budovu navrhla ve stylu modernismu dvojice architektů architektů Lluís Homs Moncusí a Eduardo Ferres Puig , spolupracoval Josep Maria Jujol Gibert, spolupracovník Gaudího.

Bohužel, z krásné budovy se stala zřícenina nesoucí stopy požáru

A zbývá poslední “chalupa” – Xalet del Catllarás – chata v pohoří Catllarás, architekt Antoni Gaudí

Z La Pobla de Lillet po žluté značce je to lesem cca hodinu a půl, ale my to už prostě nezvládli, museli jsme odjet do Barcelony, tlačil nás čas. Nechtěli jsme přijet do apartmánu později než bylo domluveno. Takže jen fotky tohoto bývalého sídla techniků a zaměstnanců uhelného dolu zásobujícího cementárnu. Gaudí stavbu navrhl a také dozoroval a bydlel v La Pobla de Lillet  u textilního průmyslníka Artigas… a kruh se uzavřel..

Také tato stavba byla dlouhý čas v zapomnění a autorství Gaudího bylo též zpochybňováno. V roce 1932 byla stavba darována městu La Pobla de Lillet a od té doby vše spělo k dokonalému úpadku. Stavba byla ceněna pro  svou dokonalou symbiózu mezi estetikou a funkčností, ale dnes už je vše pasé. Stavba sice nechátrá, je z ní rekreační středisko, ale genius loci je fuč.

Zahrady Artigas: zde,

 Xalet del Catllaras: zde,

 Muzeum cementu / MUSEU DEL CIMENT ASLAND DE CASTELLAR DE N’HUG: zde, zde

Vila u cementárny a kaple sv. Jakuba: zde,   zde,  zde