8. 4. 2014 / pátek – Cesta zpět přes Púbol a Portlligat, dvě místa, dvě sídla, spojená s fenoménem surrealisty tělem i duší Salvadora Dalí. A jeho ženou Galou. Přejezd přes španělsko-francouzské hranice do Béziers, kde jsme přespali jako vždy na těchto cestách v dálničním řetězci hotýlků Première Classe.
Obě dnešní zastavení Púbol a Portlligat jsme naplánovali již doma. A jinak to ani nešlo, protože návštěva se musela dojednat přesně na den a hodinu (Portlligat). Z Púbolu na dotazy ohledně vstupu nereagovali a až když jsme přijeli do této výjimečně krásné ale zcela vylidněné „ospalé díry“, pochopili jsme proč. Dodnes mám vše v paměti. Pocity i obrazy.
Je toho na jeden text moc, tak dnes Púbol. Trasu pátečního dne jsem okopírovala o štych níže, kdo chce podrobnosti, dám odkaz . Přijde čas ji pro zajímavost rozkliknout.. třeba pro představu jak jsme jeli 24,5 km do Portlligatu celou hodinu…
Vstávali jsme brzo, abychom dnešní nabitý program zvládli v pohodě, lehkosti a hlavně bez nervů. Sešli jsme pár stovek metrů k podzemní garáži, kde jsme po celou dobu svého pobytu v Barceloně parkovali auťák, naťukali cíl do navigace a vyrazili směr Púbol. Ráno, ale opravdu brzo ráno, se ještě dalo vymotat z města bez stresů, později by to byl pro nás horor jaksepatří.
Rozhodla jsem se začít od konce a doufám že vás to neodradí. Vylíčím ve zkratce příběh místa kam míříme – hradní sídlo Púbol, nyní Gala Dalí a osudy hrdinů vázané na tento objekt. Prohlídku začneme kryptou. Tedy…
V Púbolu nás čekalo středověké šlechtické sídlo – hrad Púbol, který Salvador Dalí na konci 60. let minulého století zakoupil a zvelebil výlučně pro svoji zbožňovanou celoživotní múzu, manželku Galu, s cílem poskytnout jí jedinečnou svatyni a místo odpočinku Trávila zde letní dny v letech 1971-1980. On sám tam měl přístup pouze na písemnou žádost, po jejím schválení. Ale do jeho výstředního životního stylu, na který si nehrál ale skutečně jím žil, to zapadalo.
Púbol je nablízku, v dálce je vidět věž kostela a hned vlevo šlechtický hrádek Gala Dalí.
Gala zemřela v roce 1982, což Dalího velmi zdrtilo. Přestěhoval se tam, kde Gala zemřela a měla v kryptě místo svého odpočinku, aby jí byl více nablízku. Dalí, zcela odloučen od společenského života, obýval púbolský hrádek do srpna 1984. Tehdy pravděpodobně následkem zkratu zvonku chytla postel a malíř utrpěl vážné popáleniny. Posledních pět let žil v domě Torre Galatea sousedícím s jeho Divadlem-muzeem ve Figueres a do Púbolu se už nikdy nevrátil. Dalí zemřel na selhání srdce ve věku 84 let 23. ledna 1989 a byl pohřben v kryptě svého muzea.
Hradní dům Gala Dalí v Púbolu byl zpřístupněn veřejnosti od roku 1996.
Vchod do krypty, kde je pohřbena Gala a její hrob
Do Púbolu jsme přijeli příliš brzy, muzeum bylo zatím zavřeno. Alespoň jsme měli dost času prohlédnout si důkladně to malé a v krajině zapadlé osamělé místo se středověkými kamennými domy, kašnou, kostelem a dvěma parkovišti pro turisty.
Samý kámen… Byli jsme zde sami, ale jak se blížil čas otevření, přece se několik dalších zájemců o prohlídku sešlo…
Vstupujeme do areálu a jsme mile překvapeni střídmým ztvárněním celého prostoru a jeho intimitou a tajemností.
Ústřední cesta zahrady vedoucí k fontáně
Polorozpadlou budovu z konce 11. století, téměř zarostlou bujnou vegetací a malou zahradu s fontánou, bylo po jejím zakoupení Dalím potřeba zrenovovat tak, aby se její vzhled příliš nezměnil, ale aby se tam dalo pohodlně bydlet. Bizarní dekorace exteriéru i interiéru jsou samozřejmě Dalího dílem, vše doplněno historickými kousky nábytku, kachlemi apod.. Některé obrazy a artefakty vznikly speciálně pro tento zámek, velkou pozornost věnoval zvláště výzdobě stropů. Vše pro Galu, vše vzývá a podporuje její majestát. Po zakoupení vstupenek si můžeme samostatně prohlédnout zahradu, poté následuje komentovaná prohlídka interiéru.
Formální symetrická zahrada je plná překvapení. V bujné zeleni se skrývají podivní sloni na tenkých dlouhých nohách, na konci zahrady u bazénku je původní fontána s klasickými antickými sochami, obohacená barevnými bustami Richarda Wagnera a ďábelskou rybou chrlící vodu.
„Kašírované“ architektonické prvky připomínají divadelní kulisy
Tak už vím, odkud si vzal mustr sochař Róna když tvořil Jošta Moravského … nic nového pod sluncem..
Nikde žádné kvetoucí kytky, snad jen pár popínavých růží nad vchodem do hradu a po každé straně jeden bílý trs. Identifikuji bobkovišeň, rododendrony (po odkvětu), břečťan a pustoryl.
Ještě zkoukneme vozový park a půjdeme dovnitř.
Auťáky… to žluté auto je Datsun 180B Wagon. Byl to dárek automobilky Datsun Salvatoru Dalí. Jezdila s ním Gala. To velké auto je Cadillac DeVille. S tím jezdil Salvator. Pro úzké a klikaté silnice z Portlligatu to nebyl nejvhodnější vůz, ale kritérium reprezentativnosti pro Salvatora splňoval dokonale.
Nacházím se v jakémsi transu, neustále udivena a překvapována vším možným, co se zde nalézá. Samozřejmě hlavní roli hraje oslava kultu Galy, osudové ženy jeho života. Proto je zde všudy přítomná jistá dekorativní teatrálnost, opulentní královská výzdoba – trůny, balustrády, drapérie, barvy zlatá, červená, modrá atd… vše je velkolepé, ale přiměřené – tedy zcela odpovídající Dalího stylu.
„Když Gala zvedne oči, vždycky mě uvidí na svém nebi,“ vysvětloval svoji mánii v malování okázalých stropních výjevů. Má to ale i něco společného se šlechtickým luxusem a nebeskými výjevy v chrámech. Dole Gala královna s kouzelnou hůlkou nebo žezlem?? na obláčku nad přiznaným rustikálním překladem nade dveřmi
Odcházíme z toho, panoptika umělecky rozrušeni a těšíme se na Portlligat. Co nás tam asi čeká?? Nudit se rozhodně nebudeme.
Pápá Púbole…. jestli si chcete přečíst více podrobností o nevšedním životě Dalího a Galy, zde je několik linků.
https://www.novinky.cz/zena/styl/460231-gala-dali-umela-rozvinout-genialni-talent-muzu.html
https://www.krasnapani.cz/gala-a-salvador-dali-bozska-mrcha-jako-inspirace
Kulturní evropané všech národností se dělí na dva hlavní proudy: jižany a seveřany.
Já jsem seveřan.
To neznamená, že bych Dalím pohrdal a neměl ho rád, ale prostě vidím svět jinak. Seversky.
Tak tohle dělení mne nikdy nenapadlo a slyším o tom poprvé… snad že seveřani jsou uměřenější, klasičtější – tedy méně výbojníí, delší noc je činí zasmušilejšími a hlouběji přemýšlejícími, drsná a barevprostá příroda je ovlivňuje k většímu sepětí s ní, květšímu patosu a jisté monumentalitě v tom smyslu… jižané jsou otevřenější, vášnivější a nestálejší, podléhající snadněji módním výbojům a jsou schopní se okamžitě nadchnout a bezuzdě se zamilovat, mají větší smysl pro povrchnost, tedy pro umění mající krátkodobou hodnotu, pro okamžitý efekt, provokace, barevný výboj… no, tak nějak si to představuji, snad na tom i něco bude, ale přikláním se osobně spíš k teorii individualismu člověka, který je prostředím determinován, ale dovede se mu vzbouřit a jít po svým.
Panoptikum, to je docela dobrý výraz, ten ěm nenapadl.
To celé historizujícně ujeté mi dost připomíná mýho tátu, trochu podobný našemu bytu, ale bizarnější.
Fakt že jo, Liško, jen ten Dalí měl víc peněz a možností a ještě přitvrdil.. Je to obdivuhodné, že něco takového vzniklo, je to jak divadelní kulisy.