16. 4. 2014 / Středa – hřbitov Montjuïc a JBB (Jardí Botànic de Barcelona)
Konečně!! Návštěva nejznámějšího a doposud i největšího katalánského hřbitova – Montjuïc (567 934 m2, 152 747 hrobů). Pokud chcete vzdát hold těm nejvýznačnějším osobnostem katalánské historie, toto je to správné místo. Součástí hřbitova je i nejposvátnější místo: pohřebiště Katalánců – Fossar de la Pedrera. Amfiteátr bývalého lomu, kam je velmi obtížné se dostat, zvláště v době naší návštěvy, kdy se opravovalo těžkými stroji okolí tohoto místa, ale nám se to zázrakem podařilo. Tajemné, osamělé a úchvatné místo. Strávili jsme zde dvě hodiny ponecháni sami sobě a pak jsme se odebrali do botanické zahrady.
Víme kudy kam, známe otevírací čas, plánek hřbitova máme, a tak nezbývá než pohroužit se do labyrintu tohoto působivého pohřebiště s výhledem na barcelonský přístav. Jsme od první chvíle udiveni a okouzleni monumentalitou a kamennou krásou hřbitovní architektury. A vůbec.. lačně vnímáme všechno kolem sebe a to ještě nejsme v části, kde se nacházejí staré umělecké náhrobky, kaple a rodinné hrobky. Zatím s respektem a úctou procházíme mezi mnohapatrovými pohřebními mrakodrapy, za jejichž okýnky jsou skryty urny. Do nejvyšších pater se dostanete po krkolomném kovovém schodišti – žebříku a nedovedu si představit barcelonské babičky balancující na tomto zařízení a vlastně ani sama sebe. Je to spíš vratká věž pro sebevrahy než co jiného..
Bez domácí přípravy a včasného obeznání terénu bychom vstup na hřbitov jen tak neobjevili..
Vstupní ulice a mrakodrapy uren
Urnové sídliště s venkovními pojízdnými schodišti
Nacházíme zastávky pohřebního autobusu a snažíme se orientovat podle plánku vytištěného doma. Už jsme na terase lemující horní hranu pohřebiště, shlížíme do přístavu a sledujeme lodě a vzlétající letadla… Až nyní identifikuji na fotce dvoupatrové letadlo arabských emirátů, které nedávno muselo přistát nouzově na bývalé Ruzyni.
Zastávka malého funerálautobusu č. 107 s dokonale ladící čekárnou
Výhled z horního terasy na barcelonský přístav
Dvoupatrák plný šejků
Stále se nám něco nezdá… hledáme hrobku malíře Miróa a nedokážeme se ztotožnit s mapou. Také máme problém najít cestu do snad nejposvátnějšího místa Katalánců – pohřebiště Fossar de la Pedrera. Máme pocit, že jsme zde sami, nevíme si rady, ale jsme rozhodně daleko lépe přepraveni než mladá osamělá německá turistka, která nás mezitím kontaktovala. Hledá staré náhrobky. Ukazujeme jí plán hřbitova, ale ani my nevíme kudy kam. Připadáme si chvílemi jako v mlze… a cítíme se podobně jako když jsme před několika dny nemohli najít náměstí sv. Felipe Neri.. Možná má i toto místo, tak těžko dostupné a dohledatelné, a též spojené s tragickou minulostí tohoto hrdého národa, punc jakéhosi TABU.
U cíle! Rodinná hrobka, kde našel místo svého odpočinku katalánský malíř Joan Miró a jeho manželka Pilar Juncosa Iglesias.
Je pro mne překvapivé, že zde má příslušnost k rodu takovou tradici. Miró, přestože význačný světový malíř, je zde uveden jako jeden z mnoha, žádná exkluzivita nebo dokonce samostatný hrob s neobvyklým uměleckým náhrobkem, jaký bych u umělce jeho jména a originálního sochaře, asi čekala.
Jsme dole, poblíž nábřeží, a pracuje se zde. Těžké stroje a zákaz vstupu.
Sestupujeme do míst krásných i podivných současných náhrobků a poprvé jsme narazili na směrovku mířící k Fossar de la Pedrera. Daleko však nedojdeme. V této části hřbitova se upravuje terén a jít dál je zakázáno. Stavební stroje a dělníci pracují a dívají se na nás nevlídně, nevšímavě a s jistým despektem. Co vy tady?! Ale my se nevzdáme, ukazujeme plánek a vypouštíme mantru: Fossar de la Pedrera.
To byste museli vidět! I dnes si vzpomínám na náhlou změnu v jejich postoji. Okamžitý respekt, vstřícnost, úsměv a cesta dál je nám otevřena… ještě nás na dálku sledují a navigují tam tam, kam se chceme dostat… do místa zvaného Fossar de la Pedrera..
Fossar de la Pedrera – Bývalý kamenolom a od roku 1985 katalánský národní památník.
Fossar de la Pedrera je unikátní architektonický komplex, sloužící jako místo historické paměti a úcty k lidem bojujícím proti fašismu ve Španělsku a nejen těch kteří zmizeli-zemřeli během občanské války.
Památník lze chápat i obecně jako symbol lidského boje proti diktatuře a bezpráví, který v tomto případě vyvrcholil ve španělské občanské válce v letech 1936-39.
Jedním z nejdůležitějších aspektů památníku je to, že pamatuje i na oběti které zemřely “Frankovou rukou” po skončení občanské války, za jeho diktatury. Frankova pomsta byla důkladná a nemilosrdná a El Fossar de la Pedrera o tom podává důkaz.
V areálu nalezneme i několik dalších pietních míst, náhrobků a soch věnovaným památce holocaustu, interbrigadistů, hrob-mauzoleum katalánského prezidenta Lluís Companys (+ 1940) a další připomínky boje za svobodu v souvislosti s katalánským národem.
Vstup – Panteon.. Sloupy, nesoucí většinu jmen obětí represálií v táboře Camp de la Bota po španělské občanské válce, byly inspirovány Památníkem vietnamských veteránů ve Washingtonu.
Záběr od vchodu doleva – Památník obětem nacismu 1939-1945.
Soubor deseti kamenů, jeden pro každý z hlavních nacistických koncentračních táborů, byl vytvořen k výročí 50 let od konce 2. světové války. Autorem je architekt Leonard Glaser.
Dvě rovnoběžné linie míří k závěru kamenolomu, kde se nalézá neobvyklý náhrobek prezidenta Generalitatu Lluís Companyse a hřbitov náhrobků širšího určení.
Pieta – Pocta obětem v boji za svobodu Katalánska. Kamenná socha byla nejprve v roce 1984 umístěna v Katalánském parlamentu. O několik měsíců později byla její bronzová replika instalována ve Fossar de la Pedrera. Autorem je Ferran Ventura.
Tento kovový monument industriálního vzhledu v kombinaci s jemným krajkovím byl vztyčen 18. června 2011. Připomíná 100 let založení Národní konfederace pracujících (la Confereración Nacional de Trabajo – CNT).
Monument vytvořil baskitský sochař Juanjo Novella a znázorňuje seříznutý cypřiš. Vytvořen je z oceli jako symbolu síly, ale také jednoduchosti (strohosti, odříkání, uskrovnění se). Inspirací byly cypřiše a sloupy na Fossar de la Pedrera.
Krásná příroda, vodní tok, pramen, kamenná krása a v podvědomí myšlenky na tisíce obětí boje za svobodu Katalánska a vůbec, za svobodu člověka…. Jsme ještě schopni takových obětí? Myslím, že jsme zlhostejněli a ti kdo nás “vedou” k lepším zítřkům se nás snaží uvědoměle zglajchšaltovat a zblbnout, aby se s námi dalo lépe manipulovat…
Fossar de la Pedrera je úchvatné místo. Necítili jsme se zde svázáni a sraženi množstvím lidského utrpení, které je zde přítomno. Cítili jsme se zde velmi podobně jako v našich Ležákách. S pocitem slavnostní úcty a naděje jsme zde strávili dvě hodiny v dokonalém osamění. Jen jednou se na nás přišel podívat policajt, ale jen nás okoukl a hned zase beze slova odešel. Jak to napsat, aby to nevyznělo pateticky??? Prostě nám tady bylo moc hezky, přestože ve společnosti mrtvých…
Netypická vodní hrobka prezidenta Prezidenta Generalitatu Lluíse Companyse
V časných hodinách 15 října 1940 byl prezident katalánské vlády Lluis Companys i Jover zastřelen popravčí četou na rozkaz frankistické diktatury na hřbitově Svaté Eulálie v pevnosti Montjuïc. Pohřben byl v neoznačeném hrobě, teprve v roce 1985 byly jeho ostatky přeneseny do tohoto mauzolea.
Nekomponovanáý a nejednotný hřbitov stél, náhrobků v uzávěru kamenolomu…
Jaký kontrast k pravidelným vojenským hřbitovům s jednotnou úpravou a rozestupy…
Botanická zahrada vzhledem k množství fotek zaslouží samostatnou kapitolu….
