15. 4. 2014 / Úterý – Montjuïc – Fundació Joan Miró a obhlídka terénu
Jedenáctý den jsme začali – dalo by se říci – tradičně. Tzn.: na náměstí Espanya jsme se dopravili metrem, známou veletržní promenádní cestou zamířili k MNAC a odtud jsme došli celkem jednoduše podle mapy k cíli naší dnešní cesty, k Fundació Joan Miró. Ve velkolepém a velkorysém prostoru galerie Joana Miróa jsme strávili větší část dne. Po nasycení uměním jsme ještě zašli k nedalekému hřbitovu, kde je Miró (1893-1983!) pochován, ale je už po zavíračce. Stejně jako v botanické zahradě poblíž. A tak se otáčíme o 180 stupňů a jdeme a jedeme stejnou cestou zpět a jsme utahaní jako psi. Ale zítřek bude na jistotu!!
Fundacio Miró….. Vysoko nad barcelonským přístavem se na svahu kopce Montjuïc nachází Muzeum Joana Miróa, umělce, který je považován za jednoho ze zakladatelů moderního umění. Proč zde? No přece proto, že se v Barceloně v roce 1893 narodil. Strávil zde nejdůležitější léta svého mládí a až do roku 1956 měl ateliér v barcelonském bytě svých rodičů na starém městě. A z kopce je nádherný výhled na Barcelonu. To je bonus!
- Většinu svého uměleckého života Miró prožil na Mallorce, ale že je Katalánec a Barceloňan nikdy nezapomněl. Vždy kladl důraz na to, aby v jeho obrazech bylo viditelné vyjádření katalánských tradic a opakovaně zdůrazňoval, že není španělským, nýbrž katalánským umělcem.
Myšlenka muzea pochází od samotného Miróa. Stavba z bílého dekorativního betonu, pro kterou byl vybrán nádherný pozemek na severním svahu kopce Montjuïc nad Barcelonou, jižně od přístavu, byla dokončena v roce 1975. A v tomto roce bylo muzeum neoficiálně zpřístupněno veřejnosti (Miró zemřel 1983). Oficiálně o rok později.
Architektem byl Miróův přítel architekt Josep Lluís Sert (1909–1983), žák Le Corbusiera. Stavba ve středomořském stylu má jasné, bílé, funkcionalistické a kubické tvary a v letech 1986 a 2000 byla rozšířena. American Institute of Architects ji v roce 2002 ocenil Twenty-five Year Award.
Před vchodem do muzea je stále plno čekajících… a posedává se kde se dá. Nejlépe stylově pod umělcovým odkazem 🙂 – bronzová socha Charakter 1970 u vchodu do muzea
Muzeum uchovává kolem 10.000 maleb, kreseb, soch, divadelních rekvizit a tapiisérií Joana Miróa, od raných kreseb z roku 1901 až po pozdní velkoformátové malby. Na střešní terase jsou vystaveny umělcovy sochy. Kromě toho se zde pravidelně konají výstavy současného umění. Základem sbírky byl velký dar barcelonského podnikatele (kloboučníka), milovníka, mecenáše umění a také Miróova přítele Joana Pratse nadaci (muzeum bylo otevřeno 3 roky po jeho smrti). Další umělcova díla lze nalézt na barcelonských veřejných místech.
Vše je vymakané. Odkládací skříňky v základních barvách Jeho obrazů. Euro, které do zámku vložíte je vratné. Budete-li pozorní, neujde vám návštěvník, který se nám neustále pletl do záběru. měl stejný rytmus prohlídky jako my..
Jsou dva. Si podobní přátelé. Svou fyziognomií a holou hlavou. Muži v šedém. Liší se trikem a pruhovanou košilí.
V přízemí muzea je vchod do prostor, kde se pořádají výstavy současného moderního umění. Zde typická ukázka, která mne nijak nepřekvapí. Podobných konceptuálních vzorků je zde víc..
Miró považoval tradiční pojetí malby za buržoazní a distancoval se od něho. Moderní duch nasával v mládí při svých pobytech v Paříži. Stýkal se s Bretonem, Picassem, Aragonem, Eluardem a Maxem Ernstem a dalšími uměleckými “provokatéry”. Miró je považovám za ryzího surrealistu.
Sochy, obrazy a gobelíny.. V interiéru se nesmí fotit, činím však toto na zapřenou. proto ne vše se mi podařilo, některé záběry jsem zkrátka musela vyřadit…
Jeden z obrazů… typické “znaky” intuitivně a neomylně ukazují na autora.
Kde jsem to jen viděla???
Bylo úchvatné procházet jednotlivé místnosti a být svědkem Jeho cesty ke svému typickému symbolickému výrazu. Obrazy mi postupně otvíraly oči a já s jistým úžasem sledovala, jak zkoušel a objevoval a postupně se tak nějak pro mne pochopitelně propracovával ke svému “surrealistickému jazyku”. Z toho nečekaného pocitu jsem byla fakt nadšena.
Zlato azurové, 1967
Otevřená kniha – vpravo Žena a pták – 22 metrů vysoká skulptura Joana Miróa, stojící v Barceloně. Je to poslední umělcovo velkorozměrné dílo. Také ji navštívíme.. Ostatně v pozadí vidíte bývalou býčí arénu na nám známém náměstí Espanya (posledních pár dní tady začínáme a ještě tu dvakrát začínat budeme!)
Netroufám si tvrdit, ale mohlo by se jednat o variaci na téma Don Quijote de la Mancha
Součástí expozice jsou i fotografie. Vybrala jsem dva portréty s manželkou Pilar.
12. října 1929 si v Palmě de Mallorca bere za ženu Pilar Juncosu. Dva roky po svatbě se jim narodila jediná dcera Dolores. V tomto období štěstí byl Miró nesmírně produktivní a vytvořil velké množství obrazů.
Než nahlédneme na terasu, povíme si alespoň krátce o jeho životě.
Miró,… tento drobný, málomluvný, apolitický, do sebe uzavřený muž, nezačal svou kariéru nijak hvězdně. Narodil do katalánské rodiny zručných řemeslníků, jeho otec byl zlatníkem a hodinářem. Matka pocházela z ostrova Mallorca, její otec byl truhlářem. Jeho přání stát se malířem se v rodině nesetkalo s pochopením. Studium umění si Miró vynutil poté, co se nějakou dobu musel živit jako úředník v kanceláři. Jeho trauma, že se nemůže umění věnovat s takovou intenzitou, jak by si přál, vyústilo až v nervové zhroucení a otec ho poslal na zotavenou na rodinný venkovský statek u Tarragony. A tam, znovu a znovu okouzlen tamní krajinou, se jeho život zlomil, a od té doby už žil jen uměním. Z venkova se vrátil v roce 1907, začal navštěvovat Escuelu de Bellas Artes, kde před ním studoval i Pablo Picasso a jeho učitelé žasli nad talentem, který se v něm ukrýval.
V roce 1918 Miró pořádá první samostatnou výstavu v Galerias Dalmau (Barcelona). Výstava však není úspěšná, Apatie a nevšímavost lidí v Barceloně ho plně přesvědčila opustit domov a odjet v roce 1919 do Paříže. Ani zde není napoprvé, a vlastně ani napodruhé (1921) přijat. Setkává se ale osudově s Andre Bretonem, Paulem Eluardem, Louisem Aragonem a dalšími umělci, kteří právě v té době iniciují vznik surrealismu. Přesvědčují Miróa, že po všem utrpeních a krutostech první světové války je třeba objevit nové metody umění a nový způsob života. Miró se myšlenky surrealismu ve svém umění chápe s nadšením, nechává se vést svou představivostí. Jeho styl se tříbí, ale ještě uplyne nějaký čas, než se budou jeho obrazy dobře prodávat a stane se slavným…
Ke zlomu v jeho chudobě dochází v roce 1925 –samostatná výstava v galerii Pierre v Bonapartově ulici (Paříž) zaznamenává velký úspěch u veřejnosti a u odborné kritiky. Jeho díla se stávají stále známějšími a pomalu začíná svoje malby prodávat. V březnu 1926 je dokonce na seznamu nové Galerie Surrealisté společně s nejvýznačnějšími umělci své doby!
Pohled do patia s restaurací. Troufám si tvrdit, že za jeden den si nejde vychutnat všechna zákoutí a radosti tohoto Miró – komplexu. Je tu velmi příjemně a jako vždy se nechceme uhnat a vzít všechno hopem za cenu toho, že holt nebudeme všude…
Pohled z terasy do patia
Výhled z terasy budovy na Barcelonu
Bronzová skulptura je modelem sochy instalované v roce 1979 v Chicagu (Miss Chicago). Originální název Slunce, Měsíc a Hvězda zní autentičtěji.
Druhé nejvýznačnější Miróovo muzeum je v Cala Major, předměstí Palma de Mallorca. Na základě umělcova daru vznikla v roce 1981 (Miró zemřel v roce 1983) Fundació Pilar i Joan Miró a Mallorca. Komplex se skládá ze studia Sert, navrženého architektem Sertem (architektem barcelonské „nadace“), z tradičního obytného domu z 18. století Son Boter, administrativní budovy, která byla dokončena v roce 1992 (architekt Rafael Moneo) a zahrady. Ta je další výstavní plochou pro Miróova díla.
Studio Sert nezapře svého autora,architekta – Josep Lluís Sert – svým tvaroslovím je tak podobné Fundacio Miró, koukám ale, že je oživeno barevnými akcenty Miróových obrazů….
Tím dnešní den nekončí. Rozdělím ho na dva díly. Podvečerní putování snad zvládnu dříve…. než za týden :). A až dokončím barcelonu, mám slíben velký dobrodružný výlet. Ovšem musím si připravit složitou logistiku… zatím nic neprozradím.
Vstupenka jako důkaz. Logo nadace naleznete stojící vlevo. Hvězda a znak jako vystřižený z Miróovské symboliky. Hvězda byla tak trochu jako jeho signatura a to ostatní netuším. Ale je klidně možné že logo stvořil umělec sám, vždyť ještě v době otevření žil!
