.. který mne krutě zklamal
Anatomie pádu – francouzský film ověnčený Zlatou palmou z Cannes 2023 jsme shlédli na poslední chvíli. Už se hrál jen pro seniory ve všedním dni ve 13 hod. v HK Bio Central. Těšila jsem se moc, protože tam hlavní roli hrála moje oblíbená herečka Sandra Hüller (Toni Erdmann 2016) a dopředu jsem proto nic nezjišťovala.
Film se odehrával z větší části v soudní síni, kde Sandra obhajuje svoji nevinu ve věci smrti svého manžela Samuela. A také na “zimní chatě“, kde rodina v současnosti žije a kde po pádu z okna Samuel zemřel. Rodinu tvoří Sandra (úspěšná spisovatelka), manžel Samuel (bývalý učitel a zatím neúspěšný spisovatel) a 11 letý po úrazu takřka slepý syn Daniel.
Film trvá +-3 hodiny. Po celou dobu jsem se soustředila na děj a nedovolila jsem si jít ani vyčůrat, snad abych o něco nepřišla. O něco, co by mně tento neosobní film přiblížilo a zlidštilo.
Byla to svým způsobem jakási akademická nuda, kde hlavní roli hrály Sandřiny grimasy. Těch bylo ve filmu fakt nejvíc. Zkraje byla Sandra, tvrdě jdoucí za svým cílem (úspěch), instalována do role hlavní podezřelé ze smrti manžela. Postupně se vyjasňovaly vztahy a okolnosti dějů minulých, a závěrem byla zázračně vysvobozena=zproštěna viny díky náhlému, takřka nebeskému, vnuknutí a svědectví poloslepého syna Daniela.
Nejsympatičtější a „nejnormálnější“ postavou byl Sandřin advokát a v minulosti její velmi dobrý přítel – Vincent (Swann Arlaud). Poctivě ji obhajoval i když v některých momentech byly zřejmé pochybnosti o její nevině. Vždy když vstoupil na scénu pookřála jsem a užívala jsem si jeho přirozenosti a šarmu. … – A také pes, který v závěru filmu přilehl v posteli k Sandře snad aby ji „morálně očistil“, tak jsem to vnímala.
Film byl tvrdě a systematicky vykalkulován podle „pravidel dnešní společnosti“. Už frčí ne lety prověřené a vycizelované mravní lidské hodnoty, ale moderní doba žádá, aby byly ve filmu přítomny dnes „vyjmenované aspekty“ jako LGBT, gender, neúprosná snaha po úspěšnosti vítězící nad jistou lidskostí působící jako slabost (Sandra versus Samuel), přítomnost černochů (např. první řada v soudní síni, hned upoutal nebo intelektuálka – literární kritička), chybělo jen klima :).
Z mého pohledu je film bezcitný a chladně vykonstruovaný podle současných měřítek. Na umění, na život, na fungování společnosti. Nazvala bych tuto dobu novou totalitou. Snad, asi určitě, my dole ještě žijeme tak nějak normálně… postaru, ale “dirigenti“ už na nás tvrdě makají. Abychom směřovali… kdovíkam… snad k brzkému zániku naší civilizace.
Ještě pár postřehů. Film jsem sledovala vskutku soustředěně. Neušel mi ani jeden záběr. Tak trochu mě zarazilo, že chata je prezentována na odlehlém místě. V jednom jediném záběru od chaty byly vidět nedaleko,“za kopcem“ paneláky (Grenoble? kam jezdil Daniel 3x týdně do školy), a chata stála zřejmě na konci osady. A pak nás oba s miláčkem rozesmál ten obyččernoch v soudní síni, shodli jsme se na tom doma když jsme si o filmu vyprávěli… vždy když zabírali auditorium, hned padl divákovi do oka, byl tam fakt šikovně vybrán a narafičen. Myslím seděl hned na kraji… Sandra měla v době manželství intimní styk se dvěma ženami, přitahovaly ji i ženy, byla bisex; a se svým obhájcem se také znovu začala hezky sbližovat. Ale po jejím vysvobození, zproštění viny, se s ním nevyspala, to bylo tak nějak ve filmu očividně vidět. Mělo to dokazovat (spolu s tím přilehlým psem a předtím i vzájemným obejmutím se synem) její dobrou povahu a opravdovost. Pokud měl někdo o jejím charakteru určité pochybnosti (i vzhledem k nevstřícnému a povýšenému chování k manželovi), tyhle podprahové obrazy to měly vymazat.
Je ráno… po nočním bdění ještě přidávám závěrečnou svodku, ve spolupráci s miláčkem.
Film je silně ideologicky motivován. Přehnaně zdůrazňuje hodnoty současné liberální demokracie. Především úspěch. Za tím je nutné jít přes mrtvoly, v případě daného filmu doslova. Dále feminizmus – silná žena, která toho úspěchu dosáhne i na úkor svého syna i muže. Slabý muž, který úspěchu nedosáhne, protože převážně pečuje o postiženého syna. Navíc spáchá sebevraždu druhý den poté, co mu Sandra nafackuje kvůli jeho emocionálnímu vyjádření nespokojenosti s jejich manželstvím (způsobem života?). Dále … ve filmu nechybí zástupci protěžovaných menšin jako LGBT (bisexuální hlavní hrdinka) a černoši (jak jsem už zmínila – „veřejnost“ v soudní síni a intelektuálka).
Film Anatomie pádu nás naprosto nezaujal. Byl prefabrikátem uvedených ideologických požadavků a byl pro nás neautentickým. Film byl tvrdě a systematicky vykalkulován podle „pravidel dnešní společnosti“. V tom jsme se s miláčkem shodli.
Kapitolou samou pro sebe bylo jednání v soudní síni, tvořící převážnou většinu filmu. Zabývalo se jen spekulacemi, protože chyběl jakýkoliv důkaz o příčině Samuelovy smrti. Popíralo logiku, podstatu právního systému a bylo zcela nevěrohodné.
Porovnali jsme film s díly, které se nám líbí, vtáhly nás do děje a hluboce na nás emocionálně zapůsobily. Namátkou jsme si vzpomněli na maďarský O těle a duši, ruský seriál Balada o bombardérovi a gruzínský Kukuřičný ostrov. V těchto filmech hlavní hrdinové hledají a budují přátelské a láskyplné vztahy nebo poctivě usilují o hmotné statky. Anatomie pádu je o destrukci manželství a smrti v honbě za úspěchem. Viděli jsme i hodnotné filmy o odvrácené straně současné společnosti, např. Kobry a užovky. Ty však byly prezentovány jako varování, nikoliv jako příklad hodný následování nebo nezaujaté zobrazení jistého současného marasmu.
Vypadá to, že na filmy, které vyhrávají na festivalech přestaneme chodit. Vidíme jistou podobnost s nejrůznějšími soutěžemi o Miss (World, Universe), kterých se z ideologických důvodů zúčastňují a dokonce je vyhrávají i přešití chlapi. Totalita nového ražení vládne světem. Stará vlna s novým obsahem..
