z eufórie do zasmušilosti…
Konečně jsem se odhodlala vyzkoušet nový systém, moc se mi sem nechtělo, nemluvě o knihovnickém blogu, který je prost všech vymožeností, které mu dodal TS… ách jo… ale chce to jen se zahloubat a den ode dne bude lépe a lépe. Jako se vším, co lze ovlivnit. S některými věcmi však nehnu, ani kdybych se postavila na hlavu, a to mě právě přivedlo do stavu nepokoje a zasmušilosti. Má to souvislost s reálným životem, mnozí tuší.
Objevila jsem se tadyvlastně podnícena několika netrpělivými fanoušky, jinak nevim nevim, jsem zahlcena různými méně obvyklými povinnostmi v profesním i osobním životě a po těch výletech tu i onde jsem ještě taková zpomalená a nezadaptovaná na svůj reálný život pracovní. Následkem toho sladkého vybočení bylo i pondělní zablokování mobilního telefonu. Zaboha jsem si nemohla vzpomenout na ten jediný správný PIN, který jinak ze sebe vyhrknu kdykoli jsem o něj požádána. Také není bez zajímavosti stav člověka, do kterého se dostane, nemá-li doma několik dní k dispozici počítač, televizi, o rádiu nemluvě. Je to velmi příjemné a uspokojující. Najednou se zuzi lépe soustředí, netěká od jednoho k druhému. Nekliká mnohokrát za den na některé weby, a tak nejen že ušetří čas, ale také omezí svou roztržitost a těkavou nesoustředěnost, jak jsem už řekla. Čas plyne pomaleji, je čas na spoustu věcí, s kterými se nemusí spěchat a tím že se od nich neustále někam neodbíhá, dochází k uklidnění mysli. Televizi sice nijak významně nesleduji, ale přece její nepřítomnost v bytě působí pozitivně. Sice mi něco hezkého možná uteče,třeba o umění nebo architektuře či dezignu, ale člověk stejně není schopen všechno krásné obsáhnout a někdy je lepší než hltat pasivně informace z televize posadit se v klidu na zahradu a pozorovat co se tam děje. Tříbit si smysly a jemně si všímat života přírody, jeho stereotypů, o kterých netuším, protože na zahradě spíš než pozoruji stále něco dělám. Nebo si čtu. Vždycky mne překvapí, přijedu-li domů po několika dnech nepřítomnosti, jak si to tady žije všechno živé svým vlastním životem a tím intenzívnějším, oč větší a delší mají živočichové ode mne pokoj. Jenom těch pavouků, co vtrhne do bytu!!!
No, a takové chvíle klidu jsme si užívali i na řece. Vltava patřila jen nám, protože všichni vodáci zalekli se prognózy deštivého počasí, jen my ne. A to se počítá! (jak praví Evina). Tak ještě zkusím přetáhnout fotku, prý to funguje a samo se to upraví… tak jsem tomu musela pomoci, a obrázek si rozklikněte, tak čus.
Zuzi, máš to tu pěkné. Ale také mi to bude chvíli trvat, než se vyznám. A co bude s tvým knihovnickým blogem. Mám ho moc ráda.
Ahoj Evi, vítám tě u mne, zatím virtuálně :), děkuju za optání. Knihovnický blog oživím, jen nějak otálím, ale já se do toho obuju. Bude potřeba ho dotvořit těmi vychytávkami. Mám v knihovně dost akcí před koncem roku a plním nyní spíš web knihovny Skuteč. Příští týden bude opravdová lahůdka. Budu si hrát na potrhlou patoložku a pitvat knihu, jen “sestřičky”mi nemohou asistovat, každá z obou oslovených něco má. Škoda, že jsi tak daleko, byla bychom dobrá dvojka…
Zuzi, fakt škoda. Nedávno jsem si tak nezávazně vyhledala spoje do Skutče :-)). Pod šest hodin to nedám, a místy mám na přestup jen 2 min. 🙂 Ale uvidíme. A ještě jsem ti chtěla říci, že si vážně cením toho, že sis oblíbila moje krédo. Ty, víš.
Přestupy jsou pěknej adrenalin… co už jsem si takových zažila, ale pak ta euforie, když člověk sedí na fleku a veze se dál. Ovšem z té nadměrné námahy při běhu (nikdy dobrovolně neběhám, jen když to jinak nejde) pak v klidu půlhodinu prokašlám. Heslo je moc dobrý :). Mrknu na ty spoje…