A takhle my tu žijem…

dnešní den

Dnes jsem vstávala v šest ráno. Musela jsem si umýt hlavu a udělat se krásnou, protože jsem zaskakovala v kanclu. Teď zrovna je klid, ale přece jen… stačila jsem jen vyluxovat ve skladu, aby se štěpky po vrtání nenatahaly na koberec a už to bylo jinak. Přišli pozůstalí a zabrali jsme se do zařizování pohřbu na Včelákově. Později přišla šéfka a sepsání jsme dokončili ve dvou. Já tvořila parte a Irča předběžnou fakturu. Když už jsem byla ve městě, obešla jsem několik štací a zamluvila si také na srpen chatičku v Maštalích. O dalším termínu zatím jen spekuluji, protože se chystáme hned po míze na Novohradky, a rádi bychom na 14 dní a v červnu do Gradacu k moři. Sólo, autem, protože po loňské kolizi s nejlepší kamarádkou (mé „zradě“) už mě nikdo na milost do školního autobusu nevezme. A já byla svým prvním pobytem u moře tak nadšena, že si to chci zopakovat. Vím, už to nebude nikdy „takové“, ale třeba to bude ještě lepčí:). Musí se to ještě všechno skloubit a vymyslet. A také bych ráda konečně vystoupila na Ještěd a v Liberci okoukla montovanou vilku architekta Karla Hubáčka, který na Ještědu vymyslel to monumentální dílo – hotel a televizní vysílač Ještěd. Ještě jsem na Ještědu nebyla a to je co říct, protože jsem každé školní prázdniny trávila celé u tety a strejdy ve Frýdlantu v Čechách. Ale tohle mi nikdy neukázali. Rozhodně tam letos chci, protože se přiznám – je to monument, který obdivuji z moderní architektury české dlouhodobě nejvíc. Zdálky a z fotek ho znám, tak ještě zblízka. Ale o tom fenoménu domů umělců chci ještě napsat víc. Mám v záloze ještě dva! Jen se k tomu dokopat.

Cestou domů jsem potkala spřízněnou duši (drobná vitální paní 90 let, velká cvičitelka a luštitelka těžkých křížovek – poradila mně ty které má ráda ona sama a udělala ze mne těžkou závislačku…). Neviděla jsem ji snad celou zimu, ano, přiznala se, že v zimě kolem nás na hřbitov nechodí, aby neuklouzla a nedošlo k pádu. Jsme v docela příkrém kopci. Kolem nás se totiž chodí na hřbitov a do zdravotního střediska. A obráceně – na náměstí a zpět.

Po návratu z kanclu jsem se doma rozhlédla a začala trochu debordelizovat a hlavně jsem se snažila roztřídit odložené tiskoviny, ke kterým se chci vrátit a přečíst si co jsem ještě nestihla. Je toho docela dost a něco překvapivého bych také ráda okomentovala. Ale to bych musela přestat luštit ty úžasné křížovky, které mne tak obohacují a rozšiřují slovní zásobu – někdy je to teda spíš sranda, jak se autoři snaží neustále vymýšlet nové a nové chytáky, které se ještě nedostaly do internetových slovníků. Já k tomu tedy nepřispívám a slovníky využívám jen v nejvyšší nouzi. Jen namátkou tipněte si – půvabní básnicky na pět. To slovo mě fascinuje. Nebo dnes jsem narazila na „iniciály malířky Zátkové“ Nikdy jsem o ní neslyšela a když jsem si ji vyhledala, byla jsem jí nadšena! Zapomenutá futuristická malířka a to její Beranidlo!! Růžena Zátková – někdo jako „znovuobjevená Toyen“… je tolik neznámých, zapomenutých a neobjevených umělců, malířů… Ale nejstrašnější je, že se do toho sere už i Daniel Landa. Ne Ferda Mravenec, ale typický Brouk Pytlík. Tohle jsem také našla mezi odloženými články. Kurikulum Vite DL. A jdu spát.