Bezprostředně

uchránit si svý teritorium vyžaduje permanentní nasazení

Soužití se sousedy… co by se dalo napsat na toto téma… již několikrát jsem se zde zmiňovala. Před chvílí došlo opět ke konfrontaci a dnes jsem to “ještě dala”, ale je to stále těžší nabrat v sobě odvahu a vstoupit do “toho přetopeného kotle” a slušně a pokorně, ale přece asertivně bojovat.

Mám ráda ticho a vadí mi stálý a déletrvající hluk. Nevadí mi hlasy lidí, smích a křik dětí, ale je pro mne nesnesitelné poslouchat ve volných dnech celý den muziku, která mi nic neříká a má decibely jako u kolotoče. Každý rok to řeším stále znovu se všemi sousedy, kteří tak činili nebo činí. Vlastně… Se všemi to mám již tak nějak pořešené, respektují mě, ale ti jedni mne stále zkouší. Každý začátek letní sezóny musím být ve střehu a jakmile cítím, že je čas požádat či poprosit je o ztlumení písní davidových a jiných, pochlapím se jdu do té jámy lvové. Je jich na mě moc, tak kolem 10 a jsou trochu rasisticky naladěni. Tedy, jakože já jsem tak naladěna, ale já to nikdy nemyslím ve zlém a na jejich hru osočování a odvádění pozornosti od tématu nepřistupuji. Takže rasismus naruby. Zatím to vždy pomohlo. Slušné jednání a trvání si na něm i přes jejich pavlačové manýry a vyčíslování “mých” hříchů do sedmýho kolena.

Dnes to bylo velmi dlouhé a musela jsem si vyslechnout hodně stížností deset let dozadu na mé muže, řemeslníky, syna i na sebe (nemám ráda lidi, odvrhla jsem syna). Ale vše jen odvádělo od toho hlavního problému – hlasitosti – s kterým jsem za nimi přišla.

Sebrala jsem odvahu a vstoupila tedy do toho kotle. Oslovila jsem stařešinu rodu. Po mé první slušné žádosti o ztlumení hudby začal na mne velmi silně řvát a vykazovat mne zpět, že si budou stejně dělat co chtějí bez ohledu na cokoli. Nedala jsem se a slušně jsem pokračovala bez emocí dá; byla jsem následně přirovnána k Řápkové a po dojití argumentů jsem se již domlouvala s jeho ženou a dcerou. Byla jsem jimi mnohokrát s chutí nařčena z cizích hříchů a nejednoho vlastního. Dámy si servítky nebraly a zdůrazňovaly svou toleranci ke mně, ale byla to debata z jejich strany spíše slepičí a vůbec ne na té “úrovni”, kam jsem se jí stále snažila vrátit. Protože ta hudba řvala neustále na plný koule, musely jsem i my na sebe doslova křičet. Jinak bychom se neslyšely. Pak už stařešina rodu asi nemohl to slepičení déle poslouchat, protože to bylo neustále jeden o koze a druhý o voze, a bez zbytečných řečí to autorádio vypnul. A od té doby je klid. Díky, pane Tulo. To ticho na mne působí jako nirvána! Snad, možná… uvidíme… nebo spíš uslyšíme… nikdy neříkej nikdy… a čistota půl zdraví. Vzhůru do dalších dní, co mi asi přinesou???