nedovolená
Přijela jsem domů a mám sto chutí si ještě po té dovolené týden zamarodit, uvidíme zítra. Neslo se to zkraje hezky, ale po několika dnech začalo poprchávat, pršet a nakonec vydatně nasněžilo. Já jsem spolu s příchodem deště čelila statečně nachlazení, celkové únavě a ochablosti, které nikdo nevěřil. Dnes ráno když jsem odjížděla, se nemoc rozvinula a bylo to „báječné“ doplnění včerejší ostré hádky z dcerou, která mne hodně překvapila a ranila. Musím to promyslet a trochu prozkoumat z různých úhlů pohledu. A s nadhledem.. Jak zacházet s mámou nebo obecně se starší osobou? Se shovívavostí? S respektem? S empatií? Nebo se s ní nepárat a všechno co tě na ní štve jí vpálit „upřímně“? Spíš bych se přikláněla k upřímnosti, člověka kritika motivuje a žene dopředu. Nutí ho se nad sebou zamyslet a ještě to nezabalit. Jenže ta kritika by se neměla stát výčitkou a člověka by neměla ponižovat. A kritizovaný by se neměl stát objektem nenápadného sekýrování, jak mě také napadlo. S humorem a přívětivostí se dá přežít ledacos, ale tohle mi chybělo a ještě jsem se sama dala strhnout a ze snahy zdárně sekundovat jsem se ocitla na chvíli v pozici emotivní pavlačové drbny. Kdy už člověk leccos řekne jen aby ty řeči oplatil; aby také ranil. Neomluvily jsme se navzájem. Večer ani ráno.
