David LaChapelle!!!
Poprvé jsem vstoupila do novorenesanční dvorany Rudolfina a ocitla se v neobvykle prázdném prostoru.
Jak nepraktické, ale velmi uchvacující a zraku vděčné! Šmejdím očima a užívám si tu lahodu klasické souměrnosti, střízlivosti, noblesy a velkorysého prázdna. Objevuji zavřené dveře za nimiž na mne čekají, doufám že nedočkavě, LaChapellova díla. Něco jsem viděla, a tak jsem zvědavá. Hlavně mne však zaujala Plovárna s ním. Jaký rozdíl mezi jistou neurvalostí jeho děl a jím samým. David LaChapelle vypadá jak nějaký kluk z gymplu co k nám chodí do knihovny; sympaťák: živé oči, zájem a ochota odpovídat, pokora, bezprostřednost a milá přirozenost prosta exhibicionismu. Kdo by právě tohle poslední od něho čekal… při zběžném pohledu na jeho fotografie, které jsou nám médii předkládány jak housky na krámě.
A už jsem tam! V prvnímu sálu hraje prim černobílá fotografie Andyho Warhola, u kterého DL pracoval po svém příchodu do NY, ostatně o tom období mluvil s Markem Ebenem na Plovárně . Začínal u reklamní a módní fotografie a ta dravost kompozice, neurvalost barev, extatičnost – snaha o zachycení mystického okamžiku v typickém vypjatém schématu, možná zcela přesně neidentifikovatelném ale srozumitelném –v rámci všeobecných standardů – všem, je v jeho fotografiích a montážích přítomna od počátku. Všem kdo jsou vnímaví a nesledují jen slepou linku jisté perverze, v jeho díle obsažené. A dost podstatně.
První sál nabízí černobílé a barevné fotografie z jeho počátků, stylem připomínají mystika Drtikola, ale jen tak se vám ta myšlenka mihne, DL je drsnější a vypjatější.
A v druhém sále už do toho jeho světa vstoupíte naplno. Přišla doba, kdy bylo ctí pro každou celebritu, aby ji DL portrétoval a prožila si s ním tu tajemnou hru na cokoli. Velké barevné formáty na vás křičí ze všech stran a nahota se postupně stává samozřejmou věcí , která už tak nešokuje.
Výstava nabízí několik tematických celků. Vévodí šokující kompozice s celebritami a živé obrazy katastrof. Přistihuji se, že můj výraz je asi samovolně udivený až mírně vytřeštěný a trochu zkřivený nenápadným šklebem. Je to silný kafe, nemohu si pomoct, ale zvykám si, neodsuzuji nic, nemám důvod. Je to stylové a kreativní. Umělec znázorní to, co ho napadne a falešnou ohleduplností netrpí.
Součástí výstavy jsou i prostorové kompozice, jedna z nich připomíná velmi vzdáleně betlém, až na to, že to je asi jisté autorovo vyznání – nadsázka adorující konzum.
V posledních menších místnostech jsou umístěny i intimnější cykly spolu s autorovými kolážemi, kde výřezy z fotek kombinují i jeho kresby. Zde již barvami nehýří. Odhaduji, že mnoho návštěvníků výstavy okouzlí nezvyklá barokní květinová zátiší na hranici kýče doplněná atributy dnešní doby. I z tohoto souboje však autor vychází vítězně, stylovost je zachována a sériovostí hrozba kýčovitosti zažehnána. Zcela v souladu s jeho dílem v celkovém nadhledu.
Tak trochu mimo jeho mísu se mi zdála série Procitnutí. Neshledáváte na ní chaos, ale soustředění se na jednu osobu vznášející se ve vodě. Některé vypadají jako mrtvoly, jiné jako ti autorem avizovaní procitnuvší . Na stránkách DL jsem si prohlédla celý cyklus.
Výstava mě nenechala chladnou, okamžitě po otevření dveří do tohoto Davidova prostoru jsem se ocitla ve stavu úplného zaujetí až zvláštního transu umožňujícího cele se soustředit na vnímané objekty. Ta výstava nejde jen tak lehkým krokem projít a míjet obrazy lhostejným zrakem. Určitě ne. David LaChapelle vás vtáhne do svého světa ať chcete nebo ne. Je to síla, to umění, přátelé.
Nejvíce mne však do sebe vcucl soukromější celek zvaný Americké vzpomínky nebo Vzpomínky na Ameriku. Ještě jsem o těch fotkách nemluvila. Do starých, posbíraných a pečlivě vybraných soukromých rodinných snímků z éry prezidenta Busche, David velmi umně namontoval a doplnil to či ono. Můžete si s těmi fotohádankami v duchu pohrávat nebo se jen tak dívat, usmívat se a kroutit v úžasu hlavou. Nebyla jsem v Americe, ale tady jí nepochybně velmi dobře rozumím a skvěle se bavím. Úžasná empatie autora a té země. Vlastenectví, nadsázka, drsný humor v autorových intencích.
Vůbec celá výstava je taková stylově americká. Velkolepá, reklamní , schématická, zcela určitě zřetelně ikonografická. Nečekali byste takový zdánlivý rozpor mezi civilním a slušným projevem autora a jeho dílem. Ovšem, nemohu soudit a zobecňovat, pouze tušit a dovolit si svůj názor.
Mám pocit, že ten chlapík se tím uměním tak trochu baví a sláva a peníze mu umožňují příjemný život a možnost realizace dalších uměleckých projektů. Nemá však přebujelé ego (výraz Krištofa Kintery v souvislosti s Knížákem) a asi si je vědom vrtkavosti štěstěny.
Stránky Davida LaChapella… výstava skončila, ale zde naleznete vše podstatné, i více.
Měla jsem v plánu doplnit text citátem DL z Rudolfina, který zcela přesně naplňuje název výstavy: Tak pravil LaChapelle, jen čekám, zda mi bude poslán.
Zde jest:
Je mou nejupřímnější nadějí, že při prohlížení těchto snímků divák zažije okamžiky poznání, pochopení a společně sdílené krásy; právě souznění s vizuálnem nás propojuje. Žádám jen otevřené srdce a otevřenou mysl.”
Zuzi,já jsem si myslela, že La Chapella si (otevřeným srdcem a otevřenou myslí) okážu nejlíp vychutnat ve své posteli nad
http://www.kosmas.cz…-lachapelle/
Ale jaks Ty tu svou návštěvu u něj popsala, jako bys byla jediným hostem Rudolfína….nádhera! Až mě zamrzelo, že jsem tam nešla.
Aleprošla jsem si to s Tebou 🙂
Děkuji Mirko, ze zkušeností tuším, že kniha málokdy nahradí sílu pocitů z výstavy. Pro mne je návštěva výstavy svátkem a kupodivu tu byl poránu docela klid. Daleko méně lidí než na Reynkovi a Radimském. Tak jsem si to užila po svým.
Popis je dobrý a přitáhne jeho čtenáře k autorovi. Jeho informační hodnota by byla vyšší kdyby bylo méně místa věnováno popisu emocí,které vyvolává dílo a více místa bylo věnováno faktům týkajících se díla.
Víte, toho popisu je všude dost, myslím, že to tak stačí, kdo chce má tu odkaz na Plovárnu. Psaním blogu se především učím slovně vyjádřáit své pocity, je to velmi napínavé, zda se dostanu do toho ajfru anebo mi klopotně vůbec nepůjde. Nejlépe zaznamenat emoce bezprostředně po aktu.
Informační hodnotaje pro mě právě v popisu emocí.
Jasně.Příště si hned po aktu zaznamenej do zápisníčku aspoň emoční kostru.
Ale kde, to musím nechat doznít a né tu pohnutou chvíli rušit nějakým čmáráním do deníčku!
Jen aby to při tom doznívání nevyčpělo úplně a nebyla potracena právě ta zásadní emoční hodnota. Emoce nezachytíš ani do síťky na motýly. Ty se musíš chovat naprosto racionálně a emoce vždy pečlivě evidovat.
Mám na to svůj systém, strýče. Jsem-li polapena do emočních sítí, užívám si to bez racionálního podtextu až teprve doma si to znovu přehrávám a analyzuji!
Ale tvrdíš, že je nejlépe zaznamenat emoce bezprostředě po aktu. Proto bys měla k aktu vždy nosit třeba jen malý levný nenápadný záznamníček.
na co záznamník, stačí nahrávat do mobilu
potom zveřejnit na youtobe
pánové,s těmi vašemi upřesňujícími dotazy jste mě zahnali do úzkých a pak spěchaje lze mne nachytati snadno na hruškách, jako se stalo teď. Emoce, že, to je to co světem hýbá. Suchých informací co jeden opisuje od druhého je plný internet. Zápisníček s sebou nosím, ale je pravdou, že mě zapisování těch stavů od nich zase odvádí, takže to později co nejdříve rekonstruuji doma. není to snadné, a právě to byste měli ocenit. Mirka to chápe.
všechno je dobré akorát nemaje čas předpokládám, že zde kromě emocí najdu i nějaká fakta, která nebudu muset hledat a číst jinde
a co se týká lach. atd. tak jsem o něm napsal na jedné své intenetové aktivitě a dostalo se mi vysvětlení ve smyslu, že je to hraní si na umění, na plovárnu se nedívám, protože uznávám Ebena jako hudebníka, jako moderátor se mi nelíbí
Já ho docela ráda mám, jen je přespříliš laskavý jako Svěrák, táhne to k jedné straně a tak to člověku přijde, že to tak ani nemůže být, že je v tom i trochu divadelní přetvářky, ale kdo ví…
Mám opravdu málo času na všechno a dám přednost pokusu o vlastní vyjádření před dohledáváním a tříděním informací o dané věci. Ale snažím se. O DL jsem informovala již předtím:
https://rozvedena.blokuje.cz…d.php