Psala i žila jedním dechem / Ondřej Hrab
Pokud prosím máte možnost si ještě zakoupit čerstvé Lidové noviny sobota-neděle 13.-14.1. 2012, učiňte tak podle své volby.
Ředitel pražského divadla Archa, s kterým autorsky spisovatelka Hana Andronikova spolupracovala, – Ondřej Hrab, zveřejnil v příloze RELAX text, kde zasvěceně promlouvá o ní a jejím nevšedním životě, v kterém se snoubila křehkost a jemnost s ohromnou vnitřní silou a odhodláním dělat velká životní rozhodnutí bez ohledu na jejich netušený dopad…
Nenechte si tuto příležitost ujít, Ondřej Hrab velmi civilně uvádí fakta ze života Hany Andronikové, která člověku nedají nemyslet v té souvislosti na svůj život….
Doplněno později: Díky tomuto textu jsem měla možnost “rozkrýt” identitu “neznámého” muže, který nebyl představen a v té anonymitě převzal Literu 2011 za Hanu Andronikovou – Cena čtenářů za knihu Nebe nemá dno (Odeon). Byl to její velmi dobrý přítel Ivo Šilhavý. Také jeho “schopnost” změnit svůj životní status je podivuhodná, zdá se mi. To mají pravděpodobně společné. Ano mají… přítomný čas …
Život možná nezačíná, a ani nekončí. Jen se přelévá z jedné podoby do druhé. Ty už to víš a posloucháš si mezi hvězdami svého Glenna Goulda, citoval před zaplněným sálem smuteční řeč autorčina dlouholetého přítele Iva Šilhavého zaměstnanec krematoria ve dni jejího pohřbu.
Praha 29. prosince (ČTK) – Desítky smutečních hostů se dnes odpoledne v obřadní síni motolského krematoria rozloučily se spisovatelkou Hanou Andronikovou, autorkou úspěšných a oceňovaných knih Zvuk slunečních hodin či Nebe nemá dno, ve které mladá autorka líčí svůj boj s rakovinou. Zhoubné nemoci nakonec 44letá Andronikova 20. prosince podlehla.
v zastoupení…
Na síti se objevil text, o kterém píšu –
Psala i žila jedním dechem (14.1.2012 Lidové noviny); přejímám z webu nakladatelství ODEON
Každá kniha nadané autorky Hany Andronikové byla napsána jinak a stejně odlišné byly i etapy v jejím reálném životě. Ať už je prožívala v Praze, New Yorku či v amazonské džungli. Její životní pouť ale skončila předčasně a česká literatura tak přišla na sklonku loňského roku o další výrazný talent.
Na první pohled působila Hana Andronikova jako křehká a jemná dívka. Ve skutečnosti v ní ale byla skryta ohromná vnitřní síla. A právě díky ní se nebála dělat velká životní rozhodnutí nehledě na oběť, kterou mohou přinést. Jedna z hlavních postav jejího prvního románu, Ráchel, je také ženou osudových rozhodnutí, přičemž to poslední, které udělá, ji stojí život.
Sny o vzdálených zemích
Hanina rodina pochází z kosmopolitního města Zlín, kde Hana prožila harmonické dětství. V široce rozvětvené zlínské rodině Přikrylových se hodně četlo, provozovala se hudba, vedl se bohatý společenský život. Hanin otec byl významný zlínský architekt a dědeček byl grafik a malíř. Pro Hanu byl právě on ztělesněnímvelkých snů o vzdálených zemích. Ilustroval cestopisy Hanzelky a Zikmunda, ačkoliv s nimi nikdy nikam necestoval. Snad také proto postavy románů Hany Andronikové tak snadno putují po světě, od Indie až po Ameriku.
Po absolutoriu filozofické fakulty počátkem devadesátých let Hana využila svých znalostí z psychologie a angličtiny a pracovala pro velké domácí i mezinárodní společnosti jako personalistka. Zdálo se, že cesta ke společenskému úspěchu a vysokému životnímu standardu je před ní otevřena.
Měla ale stále potřebu vyrovnat se s příběhy, které se vázaly k její rodině a k městu, ve kterém vyrůstala. Zjistila, že jednou z možností, jak toho docílit, je o nich napsat. Brzy jí bylo jasné, že pokud chce psát poctivě, bude nutné své současné zaměstnání opustit a věnovat se jenom studiu materiálů a psaní. Hana toto rozhodnutí uskutečnila a vznikla rodinná sága Zvuk slunečních hodin. Některé postavy tohoto románu vzdáleně připomínají osudy jejích příbuzných z otcovy i z matčiny strany.
Rozhodnutí plně se věnovat literatuře ale nezůstalo bez obětí. Jednou z nich byla ztráta pravidelného příjmu a druhou rozpad manželství. Dva roky strávené prací na prvním románu Haně zcela proměnily život. Když otevřela dveře a vyšla z pracovny, kde s hrdiny své knihy strávila část života, pochopila, že už nepatří do světa, ve kterém předtím žila. Co platilo dříve, nemělo už cenu. Život byl najednou jinde. Přestože ji její muž při psaní všemožně podporoval, jejich manželství se po vydání knihy rozpadlo.
Hana mířila do vzdálených zemí. Odjela do Spojených států, kde si našla nové přátele a prožila další osudovou lásku. Setkala se s krásným mužem z bohaté newyorské rodiny, který ji miloval. Příští čtyři roky strávila více času s ním v New Yorku než v Praze. Ve chvíli, kdy začali přemýšlet o společném životě a založení rodiny, jejich vztah ztroskotal. Jejich rodinné zázemí bylo opravdu příliš rozdílné. Zklamání z nenaplněné lásky ji stále trápilo i po definitivním návratu do Prahy. Když na počátku roku 2008 onemocněla rakovinou prsu s metastázemi v plicích, měla 5procentní pravděpodobnost přežití. Sama hledala příčiny své nemoci v tom, že se nebyla schopna vyrovnat s křivdou rozpadlého vztahu a že nebyla schopna odpustit.
O životě i smrti s nadhledem a humorem
Hanu vždy zajímaly osudy lidí v kritických životních situacích. Svůj literární jazyk přizpůsobovala tomu, co chtěla říct. Její dva romány jsou stylisticky zcela odlišné, jiný styl mají její povídky a zcela jinak psala pro divadlo. Tyto stylové proměny byly možné jen díky jejímu nesmírnému jazykovému bohatství. A podobně jako češtinou vládla i angličtinou. Uvažovala o tom, že další román napíše anglicky.
Psala o zásadních věcech, které se týkají života a smrti. Zároveň však měla smysl pro humor a nadhled. Chápala psaní jako dobrodružství a neustále hledala nové způsoby vyprávění. Proto ji také zaujaly osudy imigrantů, kteří u nás procházeli uprchlickými tábory. Z rozhovorů s nimi vznikly její texty pro divadlo. Režisérka Jana Svobodová ji pozvala ke spolupráci na představení, které mělo neobvyklou formu. Pět osudů přistěhovalců se odehrávalo na pěti scénách zároveň. Hana spolupracovala se všemi tvůrci představení během celého procesu, od sběru materiálu přes zkoušení až po premiéru. Dovedla naslouchat a texty neustále v průběhu práce proměňovala, upravovala a doplňovala. Takový způsob práce bývá ve světě nazýván postdramatické divadlo. U nás je autorů, kteří jsou ochotni potlačit své autorské ego a pracovat podobným způsobem, stáje ještě málo.
Za šamanem do Amazonie
Jedním z posledních Haniných osudových rozhodnutí byl pokus vyrovnat se se zhoubnou nemocí s pomocí šamana v peruánském pralese. Pro její přátele, kteří ji znali jako racionálně uvažující ženu, byl její odlet s nebezpečnou nemocí do vzdáleného Peru těžko pochopitelným překvapením. Ona sama své uvažování vysvětlovala tím, že zmizet, zemřít v džungli se jí tehdy nezdálo jako špatná alternativa. Její cesta za šamanem a dále do Nevadské pouště nebyla cestou za záchranou. Chtěla hlavně poznat příčiny své nemoci a ty hledala především ve své duši.
Bez odvážného rozhodnutí podniknout tuto cestu by nenapsala svůj druhý román Nebe nemá dno. Není to jen román o boji s rakovinou. Někdo jej možná může číst jako mystický román, jiný naopak ocení Hanin humorný nadhled nad vlastnímosudem. Vedle vlastní nemoci se v této knize vyrovnává také se smrtí svého otce.
Pochybnosti o kauzalitě světa konzultuje s odborníkem na kvantovou fyziku a také vytváří vlastní teorie. (Příznivci konspiračních teorií jistě ocenili její objev, že za vším stojí baba jaga.)
Kniha je psána jakoby jedním dechem. Počátky vět i jména plynou textem jednolitě bez velkých písmen. Hana o sobě někdy mluví v první osobě, jindy jako o někom jménem Ama. V peruánském pralese, v sanktuáriu na břehu řeky s vařící vodou, prochází extatickou léčbou pod vedením šamana Enriqua.
Po několika měsících z pralesa odjíždí bohatší o mystické zážitky, ale také o poznání, že šaman je jen obyčejný člověk, který není zdaleka dokonalý.
Z Amazonie směřuje na sever. Skutečný sen o bájném indiánovi ji vede do Kalifornie, Oregonu a pak do Nevadské pouště. Projde očistným indiánským rituálem, ale zároveň se setkává s lidmi, kteří se modlí s rukou na šrajtofli. Po půl roce se vrací domů.
Próza, divadlo i básně
Dobrý přítel Hany Jeff, bývalý profesor kvantové fyziky, který ji s tímto oborem seznamoval, píše: Nešlo ti o uzdravení, chtělas poznat, jak věci jsou, a zvolilas tu nejkratší cestu. Někdy se ty největší průsery stanou největším požehnáním. Nebe nemá dno je román o hledání smyslu života a také o odvaze dojít při tom až k bráně smrti.
Málokdo ví, že Hana psala také básně. Jednu z nich, Odcházení, zhudebnil Michael Romanyshyn. Haně se líbilo, že tuto píseň kapela Allstar Refjúdží Band hraje ve veselém skočném rytmu.
Skály pod sněhem
šedá a bílá
řeka v údolí
se utopila
za zády domov
kde nikdo není
po oknech stéká
mé vykoupení
odcházím nahá
převozník čeká
zkalená voda
do očí vtéká
lék zapomnění
piju po litrech
mávám si sbohem
na prázdný břeh
Mnoho lidí se domnívá, že mezi její další rozhodnutí patřilo i to, že se nebude léčit tradiční medicínou. Není to ale pravda. Hned po návratu z Amazonie a z Nevady se podrobila klasické léčbě, včetně operace a chemoterapie. Výsledky byly velmi nadějné, a dokonce se více než rok zdálo, že nad nemocí skutečně zvítězila.
Pláč snadný jako dech
Pro Hanu nastalo nové období, byla fascinovaná životem, psala román, účastnila se práce na novém divadelním představení, chodila tančit tango. Také podnikla další dlouhou cestu, tentokrát do Jeruzaléma. Ve Svaté zemi zažívá paramnézii, pocit, že už tam kdysi byla. Přátelům píše otevřené a nadšené maily. Stojím uvnitř a nemůžu se pohnout; sbírá se to ve mně, shlukuje. Čekám, až vyplavou na hladinu mý kořeny, dávný životy, vzlyky zmizelých, stránky příštích staletí. Listuju epochami, čtu svý lásky z horkýho vosku, svíce se pnou podél stěn, mihotají, žhnou. Lidé s čelem na zemi vylamují požehnání z žuly, lidé s papírkem v ruce cpou pomačkané stesky do dřevěných škvír, lidé s pohledy lovců věší křivolaká přání na ramena zdí. Pláč je tu doma; snadný jako dech. Chci se modlit, ale slova ve mně vyhořela, zbyly němé oči popela a slaných řas. Chci jen, abych tohle mohla sdílet. Skoro se to nedá unést, proto vás potřebuju, abych se mohla podělit. Poté se ale nemoc vrátila a následovalo deset měsíců velkého utrpení. Pokud mohla, zprávy o svém stavu vyklepávala jedním prstem do klávesnice svého počítače a posílala přátelům.
Vše je nezvyk a námaha: úporné soustředění při čištění zubů, abych si kartáčkem nerejdila víc v nose než v zubech, či při jídle, abych donesla lžíci tu neskutečnou dálku mezi stolem a hlavou (kterou zatím nesmím předklánět) a nerozkydala všechno kolem sebe. Úspěchem je, že k jídlu už vstanu a vydržím u něj sedět…
Mytičtí hrdinové reálného života
Hana ani v těch nejtěžších chvílích neztrácela humor a dokázala se zasmát i svým jizvám nebo tomu, že se s nemocí snižovala její váha. Ale teď z pozitivního soudku: chodím si sama, kam se mi zachce, tedy mezi postelí a obývákem, a taky skvěle vypadám. S váhou 49 kg bych mohla z fleku předvádět Armaniho modely nebo i plavky, duhová modřina v třísle dvacet na dvacet (po angiografii) je docela sexy a hezky sešitý stromeček na zádech prý taky. Tak zvažuju, že se někam přihlásím, ty dnešní modelky taky sotva pletou nohama, tak by nemuselo vadit, že se motám… :-)
Velmi si cenila pomoci svých nejbližších, hlavně maminky, která se o ni celou dobu starala. Maminka mi se všímpomáhá, dělá pomyšlení, její výkony jsou nadlidské, v ničem si nezadajís mytickými hrdiny. Dne 20. prosince Hana svůj boj s rakovinou prohrála. Život možná nezačíná a ani nekončí. Jen se přelévá z jedné podoby do druhé, zazněla před smutečními hosty slova z dopisu jejího dobrého přítele z Jeruzaléma, Iva Šilhavého.
Co dodat? Hana Andronikova zemřela příliš mladá na to, abychom její dílo mohli považovat za ucelené a vyvstává otázka, jaká by byla její další kniha? Snad jednou někdo napíše inspirativní román o bohatém, leč krátkém životě mladé ženy. Ten román se bude jmenovat Hana Andronikova.
Hana Andronikova (1967-2011) Narodila se ve Zlíně, vystudovala filozofickou fakultu a pracovala jako personální manažerka. V roce 1999 se rozhodla naplno se věnovat literární tvorbě. Za prvotinu Zvuk slunečních hodin (2001) získala Literární cenu Knižního klubu a cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku. Jejím druhým dílem byl cyklus osmi povídek Srdce na udici. Největší ohlas u čtenářů i kritiků sklidila za poslední román Nebe nemá dno. V literární soutěži Magnesia Litera 2011 získala Cenu čtenářů a nominaci mezi čtyři nejlepší knihy roku. Autorsky se podílela také na divadelních hrách Tanec přes plot (2008) a Šašci, špioni a prezidenti (2010), které uvedlo pražské Divadlo Archa. Každoročně podstupovala mamografické vyšetření, v roce 2008 byla diagnostikována s rakovinou prsu. Absolvovala půlroční cestu, při které navštívila šamana a indiány, po návratu se podrobila běžné léčbě. 20. prosince 2011 ve věku 44 let těžké nemoci podlehla.
ONDŘEJ HRAB, ředitel Divadla Archa
odkaz na blog Magdaleny Westman –Odcházení… Hany Andronikové – Formou vybrané korespondence s Hanou Andronikovou se pokouším přiblížit závěrečnou fázi života, pro mne, zcela vyjímečné ženy. Po dlouhých úvahách jak co nejcitlivěji celou věc uchopit, jsem došla k závěru, že pouze Haniné autentické výpovědi a reakce umožní i nezasvěcenému čtenáři nahlédnout … pokračování
Četla jsem a potvrzuji, že je to moc pěkný text. Od Andronikové jsem zatím nic nečetla, viděla jsem jen tu 13. komnatu, ale dnešní článek mě přesvědčil, že musím…
Dík za podporu, Marto 🙂
Článek je dobrý a doplnil mi spoustu údajů, které jsem doposud neznala. Knihu Zvuk slunečních hodin jsem četla možná před 10 lety a nadchla mě – geniálním názvem počínaje a úžasným historickým záběrem konče. Povídková sbírka Srdce na udici mi v době vydání utekla, pak jsem ji složitě sháněla a nelitovala jsem – zase tam je přesah a podtext, který se dostaví až při opakovaném čtení. Její poslední kniha, Nebe nemá dno – jen jsem slyšela ten název (ta dáma byla geniální), věděla jsem, že ji musím číst.
Myslím, že takový dar řeči a výrazu byl dán jen vyvoleným. Její smrtí budeme ochuzeni my všichni, její čtenáři. Ale nejvíc lituju její maminku. V této souvislosti se mi vybaví citát z knihy Princezna nevěsta: "Život není fér. Říkáme dětem, že je, ale děláme tím hroznou věc. Nejenže je to lež, je to krutá lež. Život není spravedlivý, nikdy nebyl a nikdy nebude."
Kateř, děkuji pěkně za ohlas a tip na Princeznu nevěstu, nečetla jsem. Ten citát bolí, člověk si ho nerad připouští, a pak je životem rozčarovaný…