Miroslav Fišmeister: Barva času je žlutá

…

Ta kniha na první pohled jako malý klenot zdá se. Celá spíše menší než velikosti obvyklé a barvy teple žluté.  Je to barva buddhistického pláště, mě jen tak napadlo.  Zcela jistě k tomu přispěla dominantní  záhadná  japonská  černá bukva nahozená na ty žluté desky Bobem Hookem. Nad ní je vysázeno Františkem Štorem jméno autora: Miroslav Fišmeister a pod ní titul knihy Barva času je žlutá. František Štorm je šikovný typograf, precisní řemeslník, a tak nás nepřekvapí, zadíváme-li se blíže na jeho fonty, jejich na první pohled velmi nenápadná nesouměrnost v detailu. Nevím jak bych to nazvala, ale i  v těch drobných jednotlivostech je znát jeho ukázněnost a podřízenost celku. Není to zkrátka tak průmyslový, ale i tu mírnou uvolněnost má pevně pod kontrolou.  Jak to ten chlap dělá, ví jen on sám. Je divný, že v tiráži neuvádí typ písma.

No, to je rámec, obal pro myšlénku, ale v tomto případě to všechno pěkně štymuje dohromady, proto se také tím pozlátkem tak důkladně zabývám.

Listuji útlou brožovanou knihou, prohmatávám a očima hodnotím použitý poctivý papír, hutnější než by člověk čekal, a na každé stránce nahoře na mě vybafne tříverší. Nic víc, jen dole vlevo v zápatí drobné číslo stránky. A opět odlišné fonty. Písmo veršů připomíná klasiku Times New Roman, ale jestli mne zrak neplete, je to nějak tlustší, nu typograf Štormova formátu to zcela jistě neodflákne nějakým okoukaným standardem. Ale písmo slouží, že, a to FŠ ctí.

Díváš se … co ti to celé připomíná … trojverší ve mně vyvolávají vzpomínku na Zpěvy staré Číny nebo básnický útvar haiku. V každém případě předpokládáš, že se jedná o uzavřený útvar,  představu básníka  ukotvenou v trojverší.  Začteš se a už si tak jistý nejsi. Co to vlastně je… jsou to jen obrazy nebo skryté myšlenky? Nebo obojí naráz??

Pročítám trojverší jedno po druhém a shledávám, že nejsou určena pro čtenáře postrádajího dar fantazie, pohybujího se pouze ve svém žitém realismu.

Svět trojverší nás zavádí do světa básníka, který TO vidí jinak a dává nám nahlédnout do své imaginace.

Jeho pohled se nám může líbit, ale také mu rozumět nemusíme. Tedy jeho poetika nás nemusí vůbec zaujmout. Nebo zčásti.

Ale básnění není všední věc, je to kultura, umění, a to se neustále dere kupředu a hledá nové obrazy, formy, vyjádření. Je to stejné jako s výtvarným uměním, však není to tak výrazně patrné. Obrazy jsou vizuálnější” a nám bližší. Ale některé směry, některá zpodobení, pro nás také nejsou srozumitelná. A chceme-li takovému obrazu porozumět, pochopit ho, dříve než ho odsuneme nekompromisně stranou ze svého zorného pole, je dobré se zadívat blíže, všimnout si detailů, zamyslet se a možná si i něco přečíst.

Nastanou v životě však i vzácné chvíle, kdy rozumět nemusíme a přesto s výtvarným dílem navážeme bližší vztah, bych řekla, prostě se v člověku něco vzedme nebo zatetelí a je to. Souznění je tu!

A tak je tomu i u básní Mirka Fišmeistera.  Ovšem poezie je těžší oříšek než obraz. Není safra vidět a měla by v nás tedy nějakou představu vzbudit není-li člověk pařez. Není to totiž  popisné čtení rýmující se říkanky..

A teď jak, čtenáři?? Mirkova trojverší jsou právě z toho ranku… žádné skákal pes…

V tomto případě je důležité, ba možná zásadní, zda si troufneme básníkovi věřit. Dává se nám všanc? Můžeme jeho výpovědi věřit? Dáme se i my jemu všanc?

V takovém případě je stejně jako u surrealistických obrazů hranice mezi upřímností, falší a smyslem pro  snobství velmi tenká a musíme se rozhodnout nejen  srdcem, a také tím vším nejmenovaným a takřka nepostřehnutelným okolo. Je to prostě záležitost našeho genomu.  Jak se popasujeme s verši toho pána, který jinak vidí. Jeho pohled na svět neodráží realitu  jako displej fotoaparátu, a proto je těžší mu hned porozumět a někdy to nejde ani po delší době. Já mu však věřím, protože ona žlutá sbírka není to jediné co od něho znám. Fascinují mne jeho fotografie. Jeho smysl pro bizarnost všedních věcí, neobvyklý detail, pozoruhodný úhel pohledu, tak odlišný od pohledu většiny z nás. To vše je vždy velmi výtvarné, nejsou to popisné snímky a přece je neinscenuje! Obdivuji jeho přirozenou vervu, s jakou propátrává den co den své nejbližší okolí. Jeho malý velký svět.

Jeho básně vidím stejně jako jeho fotografie, vizualizuji si je, a za jejich opravdovost bych přes plot pro pírko skočila! zuzi

Ukázky, můj výběr:

Vyvřelé bradavky.

Kukuřičný domeček,

dokonalý pro dva a dotek.

/9/

 

Loni bylo léto.

“Zemřu,”

řekl hlasem pampové trávy.

/10/

 

Sůl v ranách,

o kterýchs ani nevěděl.

Mnich krmí svoji kočku.

/35/

 

Hvězda si dnes

do mého okna pozvala hosty:

protože jsem tě potkal

/51/

doplnění polygrafických údajů:

pro Z.: jen pro upřesnění – teď jsem Váš text teprve objevil – písmo u knížky Barva času je žlutá je takovéto:
text – Baskerville 10 Pro
nadpisy, titul – Sebastian Light Pro
záhlaví v tiráži – Sebastian Medium Pro,
vše z dílny Františka Štorma – tedy ze “Střešovické písmolijny” – stormtype.com,
pozdravuju,
j. e. f.