1. etapa Hallstatt – Bad Goisern
Turistická cesta Soleweg patří k nejkrásnějším turistickým trasám v Rakousku a vede kouzelnou krajinou hor nad jezerem Hallstätter See a řekou Traun. Cesta je nejenom krásná, ale také poučná. Vede podél potrubí se solankou, které bylo v roce 1607 uvedené do provozu a spojuje Hallstatt a Ebensee . Cesta vede stále mírně z kopce, protože pro potrubí solanky je důležité udržovat stálý spád. Cesta měří celkem 42 km (téměř stejná vzdálenost jako u maratonu) a lze si ji rozdělit na čtyři tématické etapy. Témata:
1. Hory, lesy a jezera
z Hallstattu do Bad Goisernu
Lanovkou se z Hallstattu vyvezete na vyhlídku Rudolfsturm, odkud je překrásný výhled na celé okolí a odkud lze také dojít k solnému dolu v Hallstattu, kde se dodnes těží sůl. Cesta Soleleitung vede roklí Höll , dále pak krásným hájem a to neustále s okouzlujícím výhledem na jezero.
Gosauzwang , to je vysoký most přes potok Gosaubach, po kterém stezka vede dále a pak pokračuje kolem elektrárny ve Steegu do Bad Goisernu, odkud pochází známá horská obuv Goiserer .
Tolik oficiální text z webu www.salzkammergut.at. A jak my? Cestu dlouhou cca 40 km, rozdělenou na 4 etapy, teprve nedávno „zprovozněnou“ a ještě ne zcela dokonale turisticky propagovanou a označenou, jsme hodlaly s dcerou pokořit nadvakrát. S tím, že třetí úsek z z Bad Ischlu do Langwies bude nutno improvizovat, protože není ještě zcela dokončen. Ale právě tyhle drobnosti koření život turisty. Ale jak se ukázalo, nejen tato drobnost nám z cesty udělala dobrodružství. Cestě Soleweg jsme věnovaly dvě soboty a musíme přiznat, že rozporcování cesty na 4 části je zcela logické a jinak to nejde. Nejsme polykačky kilometrů a je potřeba se občas zastavit, pokochat, udělat odbočku na zříceninu či fotograficky zdokumentovat krásnou vilu. A tak jsme první sobotu absolvovaly cestu vlakem do Hallstattu, jeho prohlídku a prvních 10 km naučné stezky Soleweg, počítané kilometricky od počáteční kóty „nahoře“, na úbočí hory, kam jsme musely předtím dramaticky vyšplhat. Dramaticky zní trochu divadelně :), bylo to v tom vedru spíš vyčerpávající a člověk byl rád, když už to nabírání výšky měl zkrátka za sebou.
V Hallstattu jsme se nejdříve pohybovaly samostatně a nástup hledaly jen okrajově. V informacích jsme dostaly prospekt k cestě pouze v anglické verzi (německá dosud ne) a na počátek cesty jsme se musely zeptat místních. Nastupuje se za kostnicí – jdete-li z Hallstattu.
Starost o trasu mají rozdělena zřejmě jednotlivá městečka, proto je značení všelijaké – tedy není sjednocené; mnohdy se dostanete na rozcestí do úzkých a musíte bedlivě studovat turistickou mapu nebo intuitivně volit ze dvou možností či se zeptat náhodného rakouského běžce (spíše běhají než chodí). Ale to jsou opravdu jen drobnosti. Fajnové jsou modré kostičky po cestě postavené na špičku, které odměřují každý půlkilometr. Někde však chybí. Velká pozornost je věnována dostatku laviček připravených na kochání, občas nějaký altán. A všude naučné tabule, kterými jsme se nezdržovaly.
První etapa je nejkrásnější. Překonáte výškovou hranici a od té doby už jen mírně klesáte. Jak vidíte, prvních 10 km vede převážně úbočím svahu nad Hallstattským jezerem. Přestože bylo velmi teplé počasí, cesta lesem s vyhlídkami, přerušovaná často skalnatými partiemi s vodopády a převisy, pod kterými procházíte a nad vámi se řítí seshora voda, byla velmi povznášející a úmorné vedro bylo tím lesním stinným prostředím velmi přijatelné. Kochat krásnou krajinou se můžete nepřetržitě. Za jezerem, jak vidno z plánku se jde ještě dále lesem do Bad Goisern, malého lázeňského městečka. Tam jsme intuitivně sešly z hory a mnoho času strávily hledáním mostu přes divou řeku Traun. Nakonec jsme se zorientovaly v mapě a most skutečně objevily. Trochu jsme se prošly rázovitým městečkem, nepodařilo se nám objevit Informace, ale zato si prohlédly kostel. Před kostelem nás pozdravila jako staré známé skupinka mladých rakouských lidových hudebníků v kožených kalhotách, již trochu mimo, ale my jsme se nezdržovaly a již kvačily na vlak. V tomto městečku to žije, jak vás přesvědčím v další etapě cesty. Nyní již několik fotografií:
Hrabeme se do kopce a občas spočineme, utřeme ronící pot a pohlédneme dolů na tu boží krásu Solné komory…
Jsme tady! Z posledních sil se zuzi vyškrábala do rakouské hory a nyní už se bude jenom popásat očima na blízkém i vzdáleném okolí, protože od této doby a od tohoto místa cesta Soleweg svých 40 km jen mírně poklesává..
Hořec tolitovitý
Připomínka neštěstí
Vzdalujeme se, ta nezřetelná kytka v popředí se jmenuje konopáč sadec, blíže později
Impozantní most překonávající údolí, dříve sloužil potrubí se solankou, dnes patří turistům. Je to docela adrenalin přes něho přejít. Skrz mezery mezi prkny je vidět pěkně dolů. Hnes za mostem je původní malý domek, nyní sloužící jako volně otevřené muzeum bez obsluhy. Takových budov s poučením bez průvodce je po cestě několik, myslím tím celou Soleweg. Fajn místo k zastavení a svačině, daleko od civilizace. Před domkem je pro turisty nainstalováno posezení.
původní vzhled mostu z prospektu v anglickém jazyce, most je nejčastěji zobrazovaným symbolem cesty Soleweg
Ale zdá se, stále ještě nejsme na konci jezera, a to je dobře..
Konopáč sadec
Po strastiplném hledání mostu a totální kolektivní dezorientaci jsme konečně překonaly divokou řeku Traun a mohly se věnovat, než nám pojede vlak domů, poznávání městečka Bad Goisern, jeho zákoutí a jedné z kaváren. Kavárna nekuřácká .. hm.. ale nechyběla oddělená místnost pro chlapy s cigárem, kde mohli holdovat své vášni pro kulečník, šipky, karty a holbu řízného moku. Takový krásný den, konstatovala dcera, a ti chlapi jsou zavřený v tý zakouřený špeluňce a hrajou šipky! Ale chlapi to evidentně bavilo. Přes sklo jsme měly možnost pozorovat, že jejich bujará zábava neznala konce a účastnily se jí všechny věkové kategorie mužů z Bad Goisern.
Pro milovníky spirituality ještě kazatelna z kostela v Bad Goisern. Nejsem si jista, zda je to imitace mramoru či mramor skutečný. Fotka kostela celková se mi bohužel nepovedla, snad příště..
