Hallstatt  město, kostely

Salzkammergut / Solná Komora, srpen 2011

Zuzi si dvakrát na svůj pobyt v Solné komoře zakusila celodenní výlet, kdy si dala pořádně do těla a užila si jaksepatří pastvu pro oči. Jak jsem se již zmínila, v plánu bylo pokořit cestu zvanou Soleweg, nově vybudovanou a dosud ne zcela zpřístupněnou stezku vedoucí od slaných dolů v Hallstattu do Ebensee. Cesta je nejenom krásná, ale také poučná. Pro toho, kdo umí německy, že. Vede podél potrubí se solankou, které bylo v roce 1607 uvedené do provozu, snad funguje i dodnes a bylo vybudováno z důvodu nedostatku dřeva v oblasti solných dolů, potřebného ke zpracování solanky na výsledný produkt – sůl. Úzká cesta svahem vede stále mírně z kopce, protože pro potrubí solanky je důležité udržovat stálý spád, kopíruje tok řeky Traun a také železniční trať spojující městečka Solné komory. Měří celkem 42 km (téměř stejná vzdálenost jako u maratonu) a je považována za jednu z nejkrásnějších turistických stezek v Rakousku. A je to tak!

Ale abych se do toho nezapletla. Dnes bych ráda napsala něco o Hallstattu. Dopravily jsme se sem z Altmünsteru vlakem, který měl výluku, takže jsme nejprve snad kilometr dobíhaly na autobus k železniční zastávce, a když jsme se užuž těšily, jak si v autobusu pěkně odpočinem, čekalo nás PEKLO. V tom vedru jsme jeli snad hodinu na zadním sedadle  autobusu, natřískaném Japonci a Číňany, s poruchou klimatizace. Pěkně jsme se zahřály! Projeli jsme se až do Ebensee, odkud již byla železnice zprovozněna.

Hmm, ale Hallstatt nám spravil náladu. Právě si jedeme od vlaku přívozem do města.

Když se dobře podíváte, vidíte v dálce dva kostely, výše umístěný katolický a kousek od něho, vlevo u vody, se štíhlou vysokou věží kostel evangelický.

Procházely jsme sevolně  jedinou ulicí města, kde je všechno stísněné a naplocho a domečky jsou naskládány na sebe pěkně do vrchu. Město handicapované svou geografickou polohou se navzdory svému strategickému významu (sůl) nerozrostlo do šíře (nebylo kam), ale do výšky. Přesto i zde ještě nacházíme volné pozemky a téměř ke každému domku přiléhá malá květinová zahrádka s posezením.

Nejprve nás cestou potkal na pobřeží jezera protestantský kostel. je podstatně mladší než katolický na výšině. Stejně jako v jiných rakouských horských vesnicích padlo i v Hallstattu na úrodnou půdu luteránské učení. Ale oficiálního uznání se tito „jinověrci“ dočkali až v roce 1861, kdy císař František Josef I. vydáním Tolereančního patentu zrovnoprávnil protestanty s katolíky a v Hallstattu mohl být v blízkosti jezera zřízen novogotický evangelický kostel.

Pohled na oltář a kazatelnu

Centrum městečka, malé útulné náměstí.

Navštěvujeme místní obchod se suvenýry a obdivujeme šutry vcelku i rozříznuté

Několik žánrových obrázků

Potrpí si zde na skleněné koule!

Voda dosahuje až k domu..

Jedna z nezastavěných parcel, naproti je malá cukrárna, dokonce se třemi stolečky venku, opravdu, kdo tu dole na hlavní ulici hledá soukromí a klid, nepochodí. Ale stejně mi tu bylo i mezi těmi všemi turisty příjemně. je tu nějak vlídno nebo co.

Ať si turisté trhnou nohou!

A už jsme o patro výš

Typické rostliny rakouských zídek v malebném seskupení: kapradina sleziník červený, známý a obyčejný kakost smrdutý, zvěšinec zední

jedna z miniaturních zahrádek

Jsme zase dole – luxusní hotel..

Pokračujeme ke kostelu a zvažujeme, zda tato cesta vede k ostrému nástupu na Soleweg. Musíme vystoupat hodně do výšky, aby po celých 42 km cesty solanky potrubím mohla tato zvolna klesat. Jsme nyní a budeme i později na rozpacích. Značení cesty je velmi nepravidelné a mnohdy jsme pokračování na rozcestí luštily z mapy nebo později ve sporných případech volily odbočku intuitivně. Zabloudily jsme pouze jednou, díky naší skvělé orientaci v mapě, ovšem kam se jejich mapy hrabou na ty naše! Rakouský kilometr je určitě o mnoho delší ve skutečnosti než na jejich mapě! A jdeme nahoru ke kostelu, vidíte, kolik je hodin. už se moc zdržovat nemůžeme, couráme se tady skoro 3 hodiny, ale vlastně není kam spěchat.. Přijedeme-li domů za tmy, nikomu to vadit nebude..

Pohled od katolického kostela dolů na ten luteránský..

Nejprve romantický průchodem kráčíme obhlédnout severně od kostela ležící hřbitov a kostnici

Krásné zákoutí s kapradinou jelení jazyk celolistý

A šup do kostela, je velmi ceněný! Trůní si to na skále nad střechami domů, v roce 1520 postavený, farní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Jeho mohutná věž je jedinou dochovanou částí původního kostela z roku 1320. Tato dvoulodní stavba poskytuje přístřeší nejvýznamnější kulturněhistorické památce, mariánskému oltáři, vyřezanému v pozdněgotickém stylu. Tento dvojitý skládací oltář byl zhotoven v roce 1515 gmundenským řezbářem Leonhardem Aistem.

No a už žádné zdržování. Zeptat se místních kudy vede cesta na Soleweg a stoupat a stoupat a stoupat, až se vám otevře takový krásný pohled na Hallstattské jezero. Jestě nějaká kolová stavba pro pana Veselého, snad mu postačí kolové garáže na čluny..

Musíte si to zvětšit, pane Veselý.

Historku o panu hraběti si necháme na jindy, potřebuji přeložit fakta, abych nefábulovala jako Alois Jirásek, mající dnes výročí. Chcete-li vědět více, mrkněte na knihovnický blog, však víte.

Všechny fotky z Hallstattu na rajčeti