já tedy ne
Tak už to mám za sebou. Třítýdenní dovolenou v jednom tahu. Dlouho jsem to tak nezkusila; hmm.. kdybych si ji prodloužila rovnou na měsíc, bylo by ještě lépe. Zdánlivě obyčejná dovolená, navíc proložená v prvním týdnu jakousi rozmarnou horečnatou příhodou a v tom třetím zase těmi “příšernými zády” (ha! objevila jsem nenadále příčinu toho strašnýho krunýře, mimochodem dost podivnou, čas ukáže zda to bude fungovat :)), ale v celkovém vyznění řekněme si: dobré to bylo. A přátelé, 6 kg je dole aniž bych o tom dělala. Zkrátka změna stereotypu udělala své. Ačkoli jsem týdny dva strávila ve stereotypu jiném.
Toulovcovy Maštale dílem propršely, a dílem jsem je doma propotila. Zkrátka první týden dovolené byl tak nějak z vnějšího pohledu na pytel. Ale přesto nebyl tak docela ztracený. Když to jen trochu šlo, popustily jsme uzdu svým vášním a radostem, na což se společně vždy těšíme. Hlavně my dvě velký holky na výlety do přírody, na památky – nejlépe když jsou opuštěné, zašlé a tajemé, trochu nedostupné a pak také na prolejzání různých krámků se zbožím z druhé ruky. A tomu všemu jsme se věnovaly v Čechách i v Rakousku.
Přestože jsem byla hlavně objednána na čtrnáctidenní celodenní péči o malou Emmu (čerstvě 3 roky), dva velké výlety jsme uskutečnily, nějaké ty opuštěné objekty navštívily, škoda jen že tentokrát jsme dovnitř nepronikly, jak bychom rády; viděly pár pamětihodností, vil, spoustu kapliček a jednu impozantní Kalvárienbergweg v Lauffen, též krásnou krajinu tak nějak mimochodem. Počasí proměnliové, ale nám hrálo do noty.
Fotky mám nestažené, ale upravené a prošlé selekcí. To je plus. Ovšem budu čekat na dceru, protože tentokrát budeme spolupracovat. Slíbila texty k navštíveným lokalitám. Byla by škoda nepopsat blíže okolnosti a historické souvislosti…. Tak dnes jen pár drobností..
Cestou autem tam jsme si nespěchaly. Dcera má vytipovaná různá místa po cestě, hlavně v jižních Čechách, kde se pěkně chodí čůrat a na houby a vůbec se tak nějak hezky protahuje v příjemné prostředí u lesa. Nesmí tam nikdy chybět drobný krajinný prvek, zkrátka nějaký křížek nebo kaplička. Na to si obě potrpíme. Proč si i ty letmé chvíle nezpříjemnit!
A tak jsme se ocitly na nějakém místečku u lesa, kde je zbrusu nová myslivecká kaplička se svatým Hubertem (spíše tedy obrázek, zastavení), lavička a opodál les. Hned po prohlídce lidové tvořivosti jsem zamířila do lesa, protože jsem měla nějaké tušení, že by tam mohly růst houby, a taky jo! Hned na okraji jsem narazila na dva pravé hřiby! Trochu jsem se v té chvíli obávala, že budu mít konkurenci, protože už jsme tu nebyly samy. Zastavilo zde po chvíli auto se starším manželským párem. Na milence to nevypadalo. Krátce se mrkli na lovecký výjev a hned do lesa. Měla jsem je v merku, aby mně to nevysbírali, ale ta “sehraná dvojka” se začala chovat nějak podivně, jako párek dvou záškodníků amatérů u mrtvé schránky. Museli byste ty podivíny vidět. Pán klečel u pařezu a něco studoval zády ke mně, vypadalo to, že snad podrobuje zkoumání nález houby nebo co a ona mezitím dělala jakoby nic. Koukala se jinam a otálela nebo co. Pak si role vyměnili. V ten moment mi to došlo. To jsou jistě lovci kešek! Moje první setkání s nimi tak důvěrné! A to už jsem se těšila, jak to tam později vyberem. Místo nápadné jako stehno. A taky že jsme to vybraly. Hned jak nakopli škodovku jsme se tam vrhly. Kromě pařezu se tam povalovaly i dvě zkřížené rezavé lopatky, asi znamení, a opodál v úžlabin, pod skrytem dvou polen, jsme ten poklad objevily. Malá Emma byla u vytržení. Takových titěrností! Přečetly jsme si, že si můžeme odnést jen věcičky dvě. Dbalé však toho, že jsme vetřelci, dovolily jsme Emmě vybrat věc pouze jednu. Těžké rozhodování… nakonec to vyhrála myška se sombrérem, ale ani ten universální otvírák by býval nebyl k zahození! Nejlepší na tom je ale vzpomínka na ty dva nenápadné hledače!
Asi toho více dnes nenapíšu, nechala jsem se unést a drobnou příhodu vylíčila podrobněji než by si možná zasloužila, ale času dost; než se dcera odhodlá potřebné vyzkoumat a přeložit, nějaká voda uteče. Ráda bych podala informace ucelené. Ale stáhla jsem si z flešky fotky, tak jich pár sem hodím, abyste měli dobrý důvod se sem vrátit.
Vybrala jsem místo atraktivní, Hallstatt. Zamířily jsme do Hallstattu vlakem, mající zastávku na opačné straně jezera než je Hallstatt vystavěn. Musíte zkrátka ještě na přívoz. Městečko sevřené z jedné strany strmou skálou a z druhé jezerem, s necelou tisícovkou obyvatel, je živo turistickým ruchem. Těch Japonců a Číňanů! Též českou řeč slyšíme, však to orientální brebentění převažuje. A prý si v Číně staví repliku Hallstattu. Jsou to blázni…
Pohled z lodi, z přívozu
Domečky vyskládané do výšky jako v lidových betlémech
A do třetice Hallstatt. Zdržely jsme se zde dvě hodiny, vlastně neplánovaně. Pravý cíl byl nastoupit zde na Solnou stezku. Chtěly jsme jejich 40 km pokořit nadvakrát, ale povedlo se nakonec zvládnou nadvakrát pouze její půlku. Bez zacházek to totiž nejde..
Ti dva debilové porušili hned několik pravidel geocachingu. Takových víc a je časem po hře!
Báro, místo po našem odchodu zůstalo ve stavu jako předtím, zamaskováno pečlivě, odnesena jen myška v sombreru. Bylo to lákavé, neodolaly jsme. Tolik na omluvunašeho nezodpovědného jednání, které si uvědomuji.
Ja samozrejme nemyslela vas, ale ty dva "hledace". Vas s malou docela chapu 🙂
Já vím, vím; ale v tu chvíli mi přišlo vtipné se toho chytit!
[…] na Stříbrném jezeře a já zcela nečekaně odhalila pod kořeny stromu rakouskou kešku! Už podruhé za svůj život. Tak jsme ji prolustrovali a podepsali […]