Z Pardubic doma

Na filmu Norské dřevo

Zamyslela a zamýšlím se nad tím, zda se nepřehlcuji zbytečně kulturou, jak postřehl pan Veselý. Přesto v tom zase jedu na plný plyn. Nebo koule. V pátek pan Kostka a po návratu noc v muzeu, smyčka starých fotek. Ano, byla nám spuštěna v pomalém rytmu, fotografie s titulky, však já bych tu přehlídku zlidštila. Pan vedoucí odešel od počítače a nechal nás napospas. Aniž by se zajímal o to, co bude posluchačstvo říkat. Podivný přístup. Já bych tam tedy zůstala a upozorňovala na detaily nebo se ptala. To byla chyba.

V sobotu archeologický výlet – fotky mám již vyvěšeny na rajčeti, odkaz vložím do textu, a k němu se dostanu snad ve čtvrtek, mám toho moc. Zítra večer čtení pro dospělé, ve středu jedu po práci na komentovanou prohlídku Václava Boštíka, ve čtvrtek dvě besedy o Boženě Němcové, s kterými zatím zápasím, nemaje řádné předlohy. Beseda je určena třeťákům, a to není sranda, jak ji pojmout???

Odpoledne jsem jela vlakem do Pardubic a hned si zakoupila i zpáteční lístek. Přestože v noci mě čekal skoro hodinový pochoďák od vlaku. Na ten poslední není přípoj. Ale co, nějak to dopadne, říkala jsem si. V Pardubicích jsem vystoupila na zastávce Pardubice závodiště a zamířila sídlištěm Dukla ke kinu stejného jména. Měla jsem hodinu čas, šla jsem pomalu a kochala se. Krásný kout! Retro jako vyšité. Však zde také bydleli prominenti – pardubičtí z letiště! Hned jsem se zde cítila jako doma. Všude opravené činžáky, a trochu umění na fasádě a kolem plno zeleně a občas vzácný strom. Nespěchala jsem. Bydlet v takové periférii nemusí být tak špatné. Všude venkovní hospůdky plné šťastných lidí a opřených kol! Všude samá kola. Ne v pohybu, ale čekající u hospody. A už jsem u kulturního domu Dukla a kina Dukla. Co jsem shlédla zcela předčilo moje očekávání! Takové retro se už jen tak nevidí a je znát, že si ho zde váží. Vše je v pořádku, čisté, opravené, a nechybí tradiční letité artefakty. Jinak ty věšáky, staré židle a podobná zařízení nelze nazvat! A kino! Úvod jak z padesátých let a vítá nás Saša Hemala z kina Aero. Jsem ve svém živlu, ale jen do té doby, než začne kino! Před představením filmového klubu nám paní předčítá různá vyjádření. Zaujalo mne, že Murakami 4 roky odolával, než svolil. Do scénáře zpočátku zasahoval, později od toho zcela upustil. Nedivím se, už to zřejmě žilo svým vlastním životem. Tu knihu velmi těžko točit. Existuje tam velmi jemné předivo psychologie osob, jejich jednání, počínání a ty vnější kulisy, tedy AKCE, mnohdy nejsou tak podstatné, jak tohle podhoubí.

Jediné, co mne uspokojilo, byly reálie prostředí kolejí a další interiéry: domácností apod., exteriéry a představitelé hlavních úloh. Typy sedly podle mne velmi dobře, až na jednu paní (spolubydlící Naoko v ústavu). Fantasticky vypadal zhýralý kamarád Watanabeho, hlavní postavy, byl to tváří japonský David Bowie! Jinak ale katastrofa. Přes svou romantiku, dlouhé “hlubokomyslné “prodlévání, uměleckou kameru, je to velmi hrubý film. Soustředí se na akční momenty, které jdou natočit. Chytá se jich a nepostihuje opar celé knihy, jemnost, zvláštní exotickou japonskost, abych tak řekla. Sled těch “akcí”  , kde zaznívají úryvky z knihy (zejména se mainstreamově soustředí na erotické motivy a dialogy). Nedovedu oddělit knihu od filmu a nedovedu posoudit, jak se jeví film tomu, kdo knihu nečetl. Pro mne byl film velmi zdlouhavý a falešně romantický. Co mne bavilo jsem už napsala. Musela jsem však odejít na vlak dříve, tak nevím, jak to ještě dlouho šlo, než nastal kýžený konec.

Měla jsem štěstí. Dala jsem se do party s nevidomými manželi a jejich vodícími psy, kteří měli objednaného taxíka. Měli jsme společnou cestu, tak jsme se šábli. Jen díky tomu jsem tady, jinak bych už jistě únavou spala..