Obyčejné úterý víc radosti nadělí

než pondělí

Děkuji všem starostlivým komentátorům předchozího textu za empatii a projevení upřímné soustrasti s mým zdravotním stavem jehož nedílnou součástí je i mé duševní rozpoložení, stojící za prd.

Dnes jsem strávila celý den na školení v pardubické knihovně a poté jsem byla účastnicí vernisáže tamtéž. Fotky nemám, užívala jsem si to bez focení, ale jistě se někde nějaké vyskytnou, jen je objevit!

Už jsem o tom psala Wlčici, která se s lektorkou Janou Machalíkovou, z pražské NG, zná přes dceru Majdu, účastnici jejich dramaťáků. Ženská, jakou svět neviděl! Takové perfektní školení jsem nezažila mnoho let a možná ještě nikdy. Dramatická výchova s důrazem na využití knihy, básně. Jsem naprosto nadšena a ještě se přes víkend na knihovnickém blogu k tomu vrátím. Zapomněla jsem i na své chmůry a po velmi dlouhé době jsem se celý den smála jako blázen a tu zábavu dokonce spoluvytvářela. Nebylo to suché školení, ale stoprocentně interaktivní.

Vracela jsem se autobusem večer domů a moje únava, melancholie, otupělost až tupost, natvrdlost, trudnomyslnost, netečnost a letargie opět spojila své síly a v jednotném šiku zaútočila. Jsem z toho namol!  Ale tak nějak jinak než po požití omamných nápojů. Dovedete si ten stav jistě představit. Ano, stojí to za prd a napadlo mě nějak spontánně, že by pomohlo, kdyby se mi ještě podařilo se zamilovat. Ale to by musel expapež Pavel udělat další zázrak, a to by se mu v Římě mohlo počítat! Tak jak, haló, volám… 🙂

A tak jsem v tom zatíkm zas a navíc mám i jeden problém. Zítra musím sebrat odvahu a kamarádce sdělit, že s ní na Králičák nepojedu. Nemám zrovna nosný důvod, ale vůbec se mi nechce. Raději bych seděla na zahradě a poslouchala růst trávu.