Chrudim, Nasavrky, údolí Chrudimky a Práčov
Na tenhle výlet přišla Tamara a moc jsme se na něho obě těšily. Autobusem z Chrudimi do Nasavrk, zde prohlídka zámku a koncert pro mne záhadného seskupení Pink Elephants. Poté mnohakilometrový pochod celé družiny náhodně shromážděných osob Slavickou a Práčovskou oborou, údolím řeky Chrudimky zvaným Peklo, výstup na mnohým smrtelníkům utajenou zříceninu hradu Strádov a poté konečně do Práčova, a zde v kostele koncert, mi neznámo jaký, snad varhanní? To byl předpoklad; jeho naplnění bylo zcela nadstandardní v tom pozitivním smyslu. Mnoho nevšedních zážitků kulturních, mnoho kochání se prosluněnou přírodou, krásné scenérie. Vše klaplo.
Nakonec jsem ale odjela do Chrudimi sama. Tamařinu rodinu kolektivně sklátila chřipka. Pomalu jsem si to šinula Chrudimí na místo srazu, okukovala výlohy a fotila Klíčovou sochu. Viz:
Sotva jsem schovala fotoaparát do pouzdra, vyšla z nedalekého domu moje sestřenice Eliška. Není na tom nic podivného, bydlí tam, ale to střetnutí bylo časově velmi dobře někým, koho není vidět, zorganizováno. Tak jsme se přesunuly k muzeu a hovoříce čekali jsme na autobus dvě. Autobus za chvíli byl řidičem přistaven a zpočátku vypadalo to na nějaký průšvih.
Moc se nás nesešlo. Ale účastníci zájezdu se neobávali o nevytíženost, vesele vzájemně konverzovali, žertovali o skalních příznivcích Hudební mládeže a já jsem postupně během času nabývala dojmu, že jsem jediná, která tak nějak přišla zvenku. A ocitla se mezi sborovými zpěváky, jejich příznivci a dalšími hudebními celebritami z okruhu chrudimského pěveckého sboru Salvátor, jehož sbormistr Tomáš Židek byl vedoucím zájezdu. Níže na fotce momentka před odjezdem autobusu. Pan Tomáš Žídek s místopředsedou Společnosti Bedřicha Smetany, Dr. Václavem Němcem.
Dlužno sdělit, že tento výlet byl velmi vyvedený. Nejen naplněním programu tohoto výletu, ale také stmelovací osobou vedoucího zájezdu a vůbec celou kultivovanou společností milovníků hudby a sborového zpěvu. A jsou všichni i vynikajícími chodci. Kupříkladu zrovna pan Němec (na snímku výše)se neustále neúnavně pohyboval na špici pelotonu, abych tak řekla. .. Byla to zkrátka velmi zvláštní akce.
A už jsme v Nasavrkách. Co by kamenem dohodil, hned za kostelem sv. Jiljí stojí na prostranství budova zámku s jednoduchým renesančním průčelím. V přízemí budovy je prostorná síň cenná svou výzdobou; klenutá, uprostřed rozeta, nade dveřmi vyložené římsy nesené volutami. Zámek měl pohnutou historii, dnes jsou jeho prostory užívány ke kulturním účelům. Probíhají zde výstavy Nasavrcké palety, hudební večery, a další akce společenského charakteru. V přízemí je Informační centrum a cestovní kancelář. Ve prvním patře je celoroční expozice Po stopách Keltů (určená spíše dětem). Interiéry tedy nejsou zařízeny historickým mobiliářem. – Vše o čem píšu si můžete prohlédnout na rajčeti.
Miluji balkóny a terasy, na následující fotce múžete vidět na fasádě polohu toho jediného zámeckého na budově.
V nejvyšším patře zámku, pod stropem, jest galerie. Tam jsme se po shlédnutí tak trochu legrační keltské sxpozice shromáždili a vyslechli zábavný koncert kontrabasového hudebně-pěveckého spolku Pink Elephants: ta pravá basová hudba pro vás.
Nikdy jsem o nich neslyšela a přistupovala jsem k této hudbě ostražitě a nedůvěřivě. Co mohou udělat za hudbu 4 kontrabasy? Ale hned od prvního kontaktu s nimi jsem byla zcela nadšena jejich hudebními a pěveckými schopnostmi, hudebností, výběrem zcela nezvyklého repertoáru sahajícího od dechovky a třeba i toho nejnižšího vlezlého populáru (skladba o basistovi z doby předdemokratické) po úpravy vážné hudby, nechybělo Osvobozené divadl a jiné prvorepublikové hity a také slavná Apokaliptika. Zpěvák, který vypadal zprvu jako suchar, se později uvolnil a zahrál také na kontrafagot. Co vám mám říkat, znělo to všechno skvěle a ani to někdy moc nebručelo. Vůbec nechápu, že i na kontrabas jdou vyloudit vysoké tóny (přiměřeně vysoké). Nejvíce bodů by ode mne získala náladovka Catharina, dechovka Šohaj, ale líbilo se mi prakticky všechno. Je mi sympatický jejich smysl pro humor, nejen hudební a schopnost nebrat sebe ani hudbu moc vážně, ale přitom zachovat nenápadně a jaksi mimochodem vysokou laťku kvality. Zkrátka dá se to velice dobře bře poslouchat a nekazíte si vkus; naopak se poslechem jejich kousků kultivujete a můžete si s pousmáním vychutnávat jejich jemný smysl pro humor. “Tohle “nemůže na “této” úrovni provozovat žádný nedouk.
Co však mne šokovalo, a přiznávám, že se jen tak snadno šokovat nenechám, bylo připomenutí Mistrovství světa v hokeji na Slovensku a zdůraznění úlohy pardubických hokejistů, kterým byla poté vzdána jmenovitě pocta a následující skladbu dva členové kvarteta spjatí s Pardubickým krajem odehráli v příslušných hokejových dresech Moeller Pardubice. Snad jim to tam v Bratislavě pomůže!
Šoumeni!
Na posledním obrázku nestor nasavrcké kultury Jan Stejskal, jak nám byl představen panem Žídkem. Písmák, malíř a vůbec dobrý duch kultury Nasavrk.
Pokračování – Údolí Chrudimky, zřícenina Strádov a Práčov zítra.
Váhám, zda mám napsat, že mne zaujala osobnost pana Tomáše Židka. Jeho schopnost komunikace a lidskost, empatický přístup k lidem a míra znalostí o oblasti, v které jsme se pohybovali. Také jeho názory, které jsem měla možnost zaslechnout při jeho neformálních veřejných vystoupeních nebo jen tak mimoděk. Jeho smysl pro humor. Zcela neobvyklý na dnešní uspěchanou chaotickou a sobeckou dobu byl pak jeho vztah k starším lidem, abych tak řekla. Nemohu použít slovo jako uctivost, úcta… nebyla to totiž úcta ke stáří, ale ke člověku, který toho mnoho umí nebo zná a dělá. Zcela přirozená úcta, kterou dovedl také velmi civilně vyjádřit.
Takoví lidé dovedou svým chováním kladně ovlivnit i ostatní, kteří se s ním stýkají. Nechci aby to vyznělo nějak oslavně. jen tím chci říci, že bych ráda poznávala více takových lidí. Asi budu muset pro to něco udělat. Jak je vidno, i když jich třeba není moc, jsou tu. A to je základ naděje, že exemplář “dobrý člověk” ještě nevymřel!
