na novinky
Tak už to není rozjetej vlak, ale expres řítící se poklidnou, řídce osídlenou krajinou s prvními známkami jara…
V sobotu po Andersenovi tak nějak podivně strávený den v apatii, únavě, nevyspání a v neděli jsem doma nepobyla. Hned ráno po osmé jsme vyrazily s tradiční Miladou a Spajkym na první letošní Baldu. A vyvedla se, i když jsme museli zatraceně spěchat, abychom se vrátily včas domů, protože od 16.00 jsem se měla zúčastnit baletního představení. Jako divačka, že.
Balda byla krásná. Klid, nikde nikdo, první jarní květena zatím jen velmi skromně vylejzala ( plicník, sasanky, petrklíče, mokrýš) na úbočích krátkých svahů a příkopů obrácených ke slunci a na Baldě jsme objevily ohniště, s čímž jsme počítaly. Těšily jsme se na první letošní očouzené a připálené špekáčky. Bohužel bylo namoklo a ano, naše zásoba novin a sirek nám nevystačila a kreativní řešení zklamala – cyklisti projíždějící kolem byli nekuřáky a v hájence nám nikdo neotevřel. ještě poslední naděje … Když jsme zatápěly zastavilo poblíž takové čundr auto a chlapi se šli projít se psem. No, co nám zbývalo, ha! auto bylo náhodou otevřené, a tak jsme ho prolustrovaly a nic. Do pytle! Tak jsme snědli jednoho buřta studenýho. Ale ti venčitelé už jsou tu a jeden z nich kouří, ne ani zapalovač ani chlapi nic nezmohli, až tu: an se blíží nenápadně s růžovým hadrem a nic neříkaje ho potutelně strká do skomírajících jisker a stal se zázrak! Vatra vzplála a my si na tom benzínovém ohni konečně mohly opéct zbývající buřty. Pak kulturní vložka – cestou příběh a na Baldě speciální recitace básně Starý spinet. Dojmula jsem se v tom prostředí 2x, jinak jsem ale, věřte, profesionálka!
Safra.. slíbila jsem Miladě živou vodu z Baldy a vylila proto všechny zásoby co nám v tom vedru zbývaly. Ale chyba lávky, všude začala turistická sezóna a na Baldě zapomněli otevřít kohout! Ale Milada byla dobře naložena a nenadávala za tu neprozřetelnost i zrychlily jsme krok, abychom v Poličce daly rychlé pivko a rychlou kofolu v restauraci poblíž nádraží. více fotek na rajčeti
Doma pak jen taktak jsem stihla Lebedinoje ozero. Byl to můj první balet a protože jsem si nepřečetla děj, byla jsem odkázána pouze na mé pocity a dojmy. Zapsala jsem si je.
