Nečekané setkání

se svým “dvojčetem”

To jsem se ale podivila, nad tou opovážlivostí! Jdu po náměstí a proti mně muž, kterého jsem zběžným pohledem ocejchovala podle výšky, konstituce a obličeje na pána sloužícího vedle v muzeu o víkendech. Pohled můj sjel zase kamsi, že se pozdravíme a pohledem střetneme, až se budeme míjet, když tu pozoruji neobvyklý kmit. On mně, přátelé, hbitým přískokem narušil přímou dráhu! Bezmyšlenkovitě uhýbám a v tu chvíli se stalo to samé, ale směrem opačným. To mně opravdu udivilo a už jsme u sebe a on mně říká ahoj a v tu chvíli vidím, že jsem se spletla. Je to starý kamarád, se kterým se známe ze střední a pak jsme spolu roky pracovali v modelárně! A navíc mě ten vejlupek seznámil s mým budoucím manželem, s kterým jsem už mnoho let rozvedena!  Ha! Byli jsme velcí kamarádi a nedali jsme bez sebe ani ránu, říkali nám v práci dvojčata a strašlivě jsme se spolu nasmáli. Majíc stejný smysl pro absurdní humor; no a také jsme oba horovali pro hudbu a výtvarné umění. Byly i nějaké průšvihy, pamatuji, na vesnickém plesu jsme komusi odnesli od domu trámky. Nebo jsme je znehodnotili, už nevím.  Ač bydleli jsme od sebe pár kilometrů, od revoluce jsme se neviděli. Každý jsme měli to svoje a co bylo to, bylo. Nějak jsme se zkrátka odcizili. Tak to chodí. A nyní po letech jsme měli radost, že se zase vidíme. Rychle jsme si střídavě vyprávěli co a jak je a bylo a zjistili jsme kupodivu, že náš současný jakýs takýs status je takřka totožný. To mě tedy docela udivilo! No, tyhle věci svěřovat blogu nelze, ale je fajn, že o sobě zase víme! Uvidíme se ve středu na vernisáži a vyměníme si komunikační kanály. Neměli jsme při sobě mobil ani papír s tužkou. ch, ch, to je fakt dobré setkání, a byla to jen otázka času. Má ve Skutči děvče.

Dnes jako jindy jsem opět pracovala na zahradě. Zvykla jsem si na ten každodenní rytmus – venku , doma. Ořezávala jsem na opukovém plotu výhonky černého bezu a od souseda přečnívající ke mně větve téhož druhu. Dvě hodiny utekly jako voda, ale nohy jsem měla za tu dobu pěkně zkřehlé, pracuji v obyčejných holínkách. Mezitím topím. Na sobotním výletě jsme cestou po silnici míjeli velmi mnoho ořezaných ovocných stromů, tak jsem se dívala, abych něco okoukala. Myslím si, že jsem konečně pochopila systém. Vnitřek stromu holý, koruna směrem ven ořezána střídmě. Rozhodla jsem se, že se do toho zásahu pustím sama. Mám letos v jarních pracech předstih, tak to snad po chvilkách zdolám. A budu hrdinkou! I když..  jen sama sobě.