Emil Hakl: Pravidla směšného chování

přečetla jsem

Táta, “stalkerka”, komická dvojice Tomas – Ruler (Murgy – Rulpo) a hlavně ON. Tolik ve zkratce o tom autobiografickém dílku.

Není to vážně nic moc, je to tak nějak vo ničem: samé dialogy a sms, ale najednou zjistíte, že si vás kniha podmaní. Ale to už je konec, ta próza je totiž dost útlá.

“Pracuješ, nepracuješ, viď. Píšeš si pro sebe.”

“Víceméně.”

“Doufám, že ne zas vo mně.” (pozn. záznam telefonátu autora s otcem)

“Vo tobě už ne.”

“Jak se to bude menovat?”

“Nemám tušení.”

“Proč ty vlastně píšeš?”

“Forma úniku”

“A baví to pak někoho po tobě číst?”

“Já vím jen vo těch, co jsou nějakým způsobem svázaný s literárním provozem. Ty to bavit nemůže, protože jsou smrtelně uštvaný už jenom z toho, že to musej po tobě prolistovat, čili jim próza připadá šmahem křečovitá, beztvará, nepůvodní, zvlášť ta naše, česká.”

“A je?”

“Je. Chybí v ní jakejkoliv příběh, posun, dynamika, je složená vpodstatě jenom z citovejch emisí. Strčte si to svoje zasraný ego konečně za klobouk, naznačujou pravidelně kritici autorům, a maj pravdu. Ale proč se toho teda tolik vydává a překládá? Jak to, že tolik lidí žije z nadací, z fondů, z naprosto podezřelejch zdrojů?”

Autor jako by psal o svých “Pravidlech”! Krásně graficky vypravená kniha (se vším všudy, od Pavla Růta) se skládá ze tří celků: Jdi vejš – Pravidla směšného chování – Hřbitov na pláži. Autor se stal reklamní tváří bilbordů na propagaci Pendolina (švejk, šohaj, mocnář) a tak ho také  poznala komická dvojice neotesaných málomluvných mladíků co mají ve všem jasno. První část, jakoby dramatická přestože se ale vůbec nic neděje,  je o Haklově letu pod jejich dohledem. Část druhá pojednává o tatínkovi – zejména telefonických hovorech s ním – autor si je začal zaznamenávat na diktafon – a jeho umírání. Část třetí nás zavádí do dunajské delty opět s “Tomasem a Rulerem”. Ta podivná trojka líně proplouvá rákosinami, písčinami a kanály a dochází k postupnému ztišení = otupení a adaptaci na okolní prostředí – autor si všímá i drobných detailů ze života havěti.

17 Kluci se loupou.

Pobřežními písčinami putují bahenní želvy. každá druhá má na krunýři nožíkem vyryté poselství: Žoržo jebe Mínu, Dejte mi napalm! Cujka tot god chorošaja, AC/DC. Jiné nesou jen zběžně načrtnutou šibenici, kříž, umrlčí hlavu, iniciály, logo mercedesu.

“Ty! Musíme pít,” leká se Rulpo.

“Proč pít?”

“Asi máme úžeh!”

“Co máš furt s úžehem?” ohrazujeme se malátně. “Jakej zas úžeh?”

Všemi třemi částmi prózy pak prostupují smsky s autorovou mladou jasnozřivou vdanou přítelkyní, která chce u něho neustále přespat, což se autorovi nehodí nebo to nechce anebo pluje  na dunajské deltě, a přitom mu servíruje na dálku kruté pravdy o jeho osamělém životě, čemuž autor v duchu přikyvuje, ale neřeší to.

Na literární styl knihy jsem si musela chvíli zvykat. I když se zdá, že celé je to o ničem, jak už jsem řekla, nějaký smysl to má. Přinejmenším autor umí, i když líně, kuse a se zdánlivým odstupem, zaznamenat své směšné zážitky – pro někoho zcela pominutelné a zaznamenání nepříslušné – charakteristickým stylem, který dokáže udržet po celou dobu svého zdánlivě náhodného vyprávění; najednou si zvyknete, je konec a vám je to líto. Ale v nejlepším je dobré skončit. V závěru nechybí zvláštní malá pointa, která prózu uzavírá a vy se zamyslíte a řeknete si, že to nebyl žádný slepenec, ale jedna uzavřená epizoda ze života. Nečetla jsem jiné autorovy knihy, tak nemohu srovnávat. Ale rozhodně to nebylo komické, ani duchovní, bylo to opravdu tak nějak směšné. Chvílemi i trpce.

A jak dopadla kniha v anketě Lidových novin Kniha roku 2010?  Velmi dobře – byla 2., hned za Janem Balabánem: Zeptej se táty

2. Pravidla směšného chování
Emil Hakl (Argo) – Rozhovor s Emilem Haklem