spaním
V sobotu úderem dvanácté jsem vyrazila na svou první zimní vycházku. Za celou zimu jsem nevytáhla paty dál něž na účelový přechod z domu do práce a zpět, z domu do obchodu a zpět, k babičce a zpět. Letos jsem v období zvaném zima zkrátka zaujala pozici lehce hibernujícího medvěda. Nejčastěji a nejdéle pobývám v posteli a čtu. Sice funguji, ale kromě zaměstnání je mi líno. Podle toho to také se mnou vypadá. V sobotu jsem ušla z domu k nádraží a bolela mě záda jak čert, no ano, mám v čudu na podzim posílené břišní svaly od toho povalování. Ale nevzdala jsem to, hodinu a půl jsem kráčela skal a stepí divočinou a rozhejbala to. A dnes šla do cvičení. Sice jsem se opět více povalovala na žíněnce než cvičila, ale odhodlání trvá. Babička – maminka už je zase ve formě jako dlouho ne. Pozná se to podle toho, že má náladu mne citýrovat. Její hlavní téma je moje postava. Týden nemohla chodit a nebyla ve své kůži, ale dnes indikátor ukázal změnu k lepšímu. Zase jsem to odnesla.
Dostala jsem poštou básně Jana Vladislava. Je jich mnoho, i nějaká próza. Nechám si je na svátek, takové věci se nečtou při jídle nebo mezi praním a žehlením.
Půjdu si lehnout, chce se mi spát, takhle mi to alespoň do jara rychleji uteče, když většinu času prospím. Přiidejte se. zuzi
Zuzi, pravdu díš, asi to vážně chce pohyb. Já jsem celou zimu v nějakém vegetativním stavu. Ale povalování po žíněnce je mi blízké. :-))
Já myslím, že k povalování po žíněnce tíhne každý. jen někteří si to nechtějí přiznat.