Všední den

po svátcích

První všední den po svátcích je pro mne příjemný. Byla jsem v práci, a v klidu a teple jsem pracovala. Běžné pracovní povinnosti, ale zbyl i čas na přípravu prvního novoročního společného čtení, které na sebe nedá po Novém roce dlouho čekat. Bude na přání dětí o čertech, a tak jsem se zahrabala do toho tématu, které je tak zajímavé… jako vždy to nebude ani tentokrát jen čtení, ale také nějaké osvěta. Tentokrát velmi zajímavá! Posluchačstvo bude seznámeno s termíny: čert, peklo, duše a také se mi hodí do krámu, že pár kilometrů od nás vznikl Kodex Gigas, všichni znáte, nepletulise, je to po čertech známá kniha! No a také se budou vysvětlovat různá rčení a přísloví a ještě vymyslím jak namalovat společně peklo, no ještě nevím co a jak, ale v osvícení doufám. Těším se ! A možná se tentokrát ukáží i naši – Zorka s Emmou, v té době tu již mají pár dnů přebývat.

Ještě jsem se chtěla vrátit ke svátečním dnům. Opravdu nevím, zda mám být sama se sebou spokojená, ale já to prostě nehodnotím. Zkrátka jsem zcela vypadle z rytmu. Tolik povalování, zívání, televize, cukroví a chlebíčků bych vám přála! Mám na celý rok vybráno! Ráno jsem se odhodlala a vstoupila bez oděvu na váhu. Hmmm, překvapilo mne, že se ručička odchýlila od standardu pouze o 1 kg. A jak se dalo čekat … směrem nahoru. Byla jsem zaskočena, čekala jsem více, ale i to je varovný signál.

Nelituji těch prozahálených dní (kromě Štědrého dne, to jsem vařila) přestože se do původního stavu vracím s respektem a opatrně vzhledem k zádům, která častým povalováním zatuhla. Do práce jsem se však těšila. I vzhledem k dusné domácí atmosféře, která měla včera velmi nedůstojnou epizodu, po které mi zůstala zarudlá tvář a zase jedny prokopnuté dveře navíc. Věřte, nevěřte. I takové věci se o svátcích stanou, ale všechno je k něčemu “dobré”.

Ještě k té televizi… Neshlédla jsem ani jednu pohádku. Nemohu za to, ale mám blok vůči jakýmkoli novým a novějším pohádkám. Je to nějaký odpor či co, všechno mi přijde takové falešné a neupřímné. Pro mne nekoukatelné. Mohu jen ty 4 základní: Císařův pekař a Pekařov císař, Princezna se zlatou hvězdou na čele, Pyšná princezna a Sůl nad zlato s Werichem. A ty už znám zpaměti, tak se na ně nekoukám. Viděla jsem několik hudebních pořadů. Včera navečer dva staré koncerty z ostravského kostela, první myslím natočený hned po revoluci, ten druhý později. Koledy, pastorely, Pavlica, Bambiny di Praga, nevím který se mi líbil víc… oba mě znovu uvedly do klidu a sváteční nálady. Bambiny řídil Kulínský … myslím, že ze záběrů byl vystřižen jak to jen šlo … dnes jsem četla, že na vycházce si odskočil na koncert do kostela a část koncertu – koledy-dokonce s Bambiny “oddirigoval” … kdoví jestli také nacvičil nějaké sbory ve vězení …

Za jeden z hudebních vrcholů svátků považuji koncert  Stinga a spol. Písně zimních nocí. A následující dokument o vzniku tohoto projektu. Nemyslela jsem, že to bude tak krásné a sváteční. A zajímavé. Zase jsem se ubezpečila, že krása sama o sobě jen jedna strana mince. Věci, jejíž samou existencí se kocháme, ještě získají na své hodnotě, známe-li o nich něco navíc: jejich historii, temperament a život tvůrce apod… Tak je to i s putováním a místy. která míjíme. Je zkrátka dobré být připraven, nejen se krásou náhodně opíjet. Tak je to. I když toto nemusí se stát pravidlem a tuhou vazbou. I volnost má něco do sebe.

Dočetla jsem obě navazující knihy o putování Josefa Kroutvora. Chtěla bych o nich napsat, ale musím to chvíli nechat usadit. Ještě tu mám připraveny dvě:  Města a ostrovy a Café Fatal. Z té první si asi přečtu pouze některé kapitoly o věcech a lidech, o nichž něco vím, druhou asi přečtu celou. Josef Kroutvor píše formou esejů a některými knihami prolínají jeho kresby a linoryty. Je zručný výtvarník, i když není za něho považován, alespoň tak soudím podle ohlasů. Knihy jsou sice objemnější než dvě předchozí přečtené, ty o putování, ale zase jsou tištěny na kvalitním tlustším chlupatém papíře, tak to snad brzy zvládnu. Jak takové knihy číst? Kdybych měla více času tak nadvakrát. První letmé čtení bez prodlívání na detailu, aby v člověku vznikl pocit, imprese. A následné zavrtání se do těch esejů. Neboť kromě dojmu, oparu, je tam uložena  i řada faktů. Je to zkrátka jak s některými filmy, písněmi, obrazy …  opakovaně tam nacházíš něco nového; souvislosti a detaily, které ti předtím utekly. A to je na tom hezké. Já však ty knihy mám vypůjčené, a měla bych je brzy vrátit, proto čtu  jiným způsobem. Pomaleji, ale ne zase tak pomalu, abych vše dokonale zaznamenala. Po přečtení náhodně nebo cíleně knihu znovu otvírám a řekla bych že dočišťuji, tříbím. Vracím se k některým statím a  některá místa si opakuji. A objevuji snad to podstatné! zuzi