Nasněžilo, a co to změnilo?

něco ano

Jak dlouho už tu nebyl sníh? Zapomíná se … Zima není pro mne období z nejmilovanějších; nikdy se na ni netěším a trvá-li dlouho, stýskám si po jaru, slunci a možnosti pobývat skoro celý den venku. Na zahradě nebo se někde toulat. Podzimu jsem si užila vrchovatě, a tak moc neželím, jednou to zkrátka přijít muselo.

Zapomněla jsem za ty měsíce teplé pohody, že i zima není tak zlá. Alespoň zpočátku a když je nasněženo; ale tak nějak optimálně suše, netaje a neklouže. A tolik nemrazí.

Včera ráno jsem se probudila, rozhrnula závěs u okna a hle – všude bílo. Už nesněžilo a na větvích smrku a borovice v zahradě držel v jehličí  sníh. Ta změna byla příjemná. Byla jsem sama doma, a tak jsem mohla v klidu pozorovat, co to se mnou dělá. –

Svět se zjednodušil a vypadal jako černobílá fotografie. Detaily zmizely, zůstalo jen to podstatné a převládala bílá barva. Barva ticha klidu pokoje. Venku se rozjasnilo a světlo vstoupilo i do místnosti, obvykle temnější. Tenhle pocit více světla, jiného světla,  mě mile překvapil – den sice pokrátil, ale bude-li kolem ta bělost, alespoň ona rozjasní tu zimní šeď. Ten nový pocit jsem zaregistrovala jen proto, že byl čas si to uvědomit, byla jsem sama, a ostatně, zítra, pozítří už to bude jinak … člověk si zvykne. A zima ho přestane těšit. Alespoň mne. Nelyžující a nejuchající z toho násypu….

Ale bude to jiné. Ubyde mi práce na zahradě a nebudu po večerech vysedávat na lavičce a jen tak koukat a bloumat. Co věcí nyní doženu, říkám si. Honza přijel až v neděli kolem poledne a to jsem se už nezastavila. Až nyní. Ale do té doby jsem stihla několik věcí, na které v v poslední době nebyl čas. Začala jsem s Výtvarnými koncesemi č. 2 a jistě dojde čas i na ty filmy, co mám odložené a ještě jsem se k jejich shlédnutí nedostala. Ale nejdříve “Koncese”. Hodně času jsem věnovala hledání na internetu. Pán z MU Vysoké Mýto mi slíbil nafotografovat Hoppeho vilu a dosud ji neobjevil, tak jsem se na to vrhla sama. Tím pátráním jsem objevila i nějaké zasuté vzpomínky na vilu jinou a zaujal mne osud její a jejich obyvatel … Ani nevím zda ještě stojí, nikde o ní není ani zmínka, ani fotografie.

Vzpomínka na Vysoké Mýto – Otakar Poupa – Publikováno: Vesmír 77, 286, 1998/5

… Ten třetí pohled se váže k onomu táhlému vrchu na jih od města, který se jmenoval Na vinici. Šlo se tam stezkou, jež napříč protínala louky, a pak se začalo šplhat po cestičce s drobným kamením, která vedla od západu na východ nízkými pichlavými keři. Na začátku a na konci cesty byly dvě pamětihodné stavby, na začátku vila, kterou si tam dal postavit vysokomýtský rodák a později poslanec na říšském sněmu Hermenegild Jireček.

Byla to krásná vila v raně secesním stylu. Ležela v parku, který úplně proměnil úpatí stráně. Bydlely tam jeho dvě osamělé dcery. Na jednu z nich zvláště vzpomínám. Měla neobyčejné jméno. Jmenovala se Noémi a vynikala tím, že byla znamenitá koncertní pianistka. Můj tatínek si dvakrát ročně sbalil nejnutnější nářadí a zajel k ní, aby jí ošetřil chrup. Nechtěl ji obtěžovat cestou do ordinace, protože špatně chodila. Jezdíval jsem s ním, abych mu asistoval. Místo honoráře jsme byli pozváni na kávu s vynikajícími zákusky, které pekla její sestra, a na koncert. Noémi sedla ke klavíru a hrála. Beethovenovy sonáty, Mozarta a nakonec Debussyho. Jednou, pamatuji se, bylo to v létě, velké okno do zahrady bylo otevřené, zahrada byla zarostlá, nepěstovaná. Padal tichý déšť. Noémi hrála Debussyho Zahrady v dešti.

Když se šlo dál, na konec onoho táhlého návrší, přišlo se k jiné vile, kterou si tam dal postavit filozof Hoppe. Okolo vily rostly borovice. Vila to byla tajemná a Hoppe sám se ve městě ukazoval velmi zřídka. Uprostřed návrší byla malá restaurace pana Krátkého, několik stolků na terase a pan Krátký tam měl vždycky v zásobě nějakého pstroužka, kterého upekl nebo uvařil a podával jako zvláštní specialitu s novými bramborami, pokud právě byly.

Pokoušela jsem se pátrat dál a otazníků je čím dál tím více. Hoppe a jeho vila … je to filosof Hoppe nebo generál Hoppe? Každý má jiné křestní jméno a ani jeden nezemřel ve Vysokém Mýtě, snad??? A Hermenegild Jireček …. jeho dvě dcery zůstaly neprovdány a údajně zemřely obě ve stejném roce 1963 a vše co ve vile po nich zůstalo bylo prý rozkradeno … nevím, mohu se chytit jen pár útržků na internetu …

Možná se do Mýta na ty dva domy podívám, ale až na jaře. Tohle mi neuteče a má to čas.

Včerejší večer jsem věnovala televizi. Nejprve Slavíci. Líbilo se mi. Libor Bouček mě příjemně překvapil. Nepředváděl se, nebyla to taková řachanda bavící ze všech sil, ale to jemnější provedení bylo solidně příjemné. Ale ne, že by tam byla nuda, jen nebylo veselo až praštělo. Za osvěžení považuji příchod žáby předávající skokana roku. A musím zmínit i mužnější vizáž Boučka. To strniště mu slušelo!

Skokanem roku je Xindl X, ale žabákem roku je Ondřej Brzobohatý (zdroj BLESK)

Skupina Nightwork a jejich dress code ve Státní opeře, ten cvičenec se sovou na bundě vpravo je Vojtěch Dyk a uzpíval bronzového slavíka ve zpěvácích. Kdykoli mu byl předám mikrofon, řešil umístění penisu v teplácích a možnost nastydnutí varlat. Nečekané. Hoši vypadají jako Lokomotiv GT svého času! Alespoň někteří z nich.

Nebudu už zabíhat do podrobností, jen bych vzpomenula Petra Koláře. Získal stříbrného slavíka. Je to podivná postava a asi ženy něčím vzrušuje. Všechny kromě mne. Vypadá v tom svým imidž jako zastydlej rocker. Imidž rockera, ale zpívá pop jako vyšitej. Na tuhle akci si asi pořídil nový oblek, takový netypický se stojáčkem a nějakými lesklými pruhy. Kdyby neměl ty vlasy, nic by na něm nebylo, jen ty jeho unylý písně. Něčím mě připomíná vánočního country zpěváka Jakuba Smolíka. To je tady fenomén! Patří do stejného ranku jako Eva a Vašek a Marie Pojkarová. A Pert Kolář tyhle borce něčím připomíná, safra jen to zjistit čím! Jedině snad že by to bylo to CHARISMA?????!!! … Nudná Lucka Vondráčková – další zázrak … také druhá! Co ten Nightwork musí všechno porobit, aby se dostali do popředí a někomu stačí být nudným a jde to taky. Záhady … Nedostavili se myslím jen Kabáti (nebyla jsem celou dobu přítomna), prý natáčejí vánoční desku, ale čert ví, jestli tím nevyjadřovali svůj nonkonformismus. Těžko se to ale vyjadřuje, když jejich nekompromisní lídr jede v muzikálech.  … Ještě jsem si povšimla, že v pánské módě už neletí ležérnost, myslím tím jistá pohodlnost klasického obleku. Vesměs všichn, kdo ho navlékli, vypadali uskřípnutí jako Beatles ve svých prvních klipech. Pěkně naúzko. Ta změna je příjemná, ale ani tepláky nejsou k zahození!

ještě jedna zimní …