hořký Výmlat a merenda v hasičárně
“Ne, život není hrozný, jsem jeho krásou zasažen, když polaskat se mohu s hrozny, jež sladší jsou než ňadra žen.” / Motto hlavního hrdiny Oziho
Chvaletické divadlo Jen tak předvedlo hru Tomáše Vůjtka Výmlat na Krakonošově divadelním podzimu, národní přehlídce venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou. Milada ten kus viděla již podruhé a jeli jsme tak daleko od domova, aby i my mohly se pokochat. Prý absurdní komedie …, obecenstvo se smálo, ale mne ty opilecké scénky ze života jednoho zkrachovalého dirigenta provinčního orchestru a jeho ženy zpěvačky, notně si dopřávající různé fety, a dalších členů téhle společnosti, kteří si tak nějak zůstali, nechaly chladnou. Tedy ne chladnou, ale jakobych se stáhla do sebe a zkameněla, strnula se šklebem na rtech. Neměla jsem se čemu smát, nebylo totiž čemu. I když zdálo se že kus jde do absurdna, nebylo to tak absurdní jak si mnozí možná mysleli. Bylo to krutě skutečné. Jen upraveno pro divadelní zkratku, zhuštěno.
Dostala jsem se do divný nálady. Nechtělo se mi už jít na speciální večírek divadelních souborů, kam díky Miladě a jejím známým z Brněnce jsme se měly možnost protekčně dostat. Však skončily jsme tam a bylo to jen dobře. Už v divadelní kavárně divadla Krakonoš jsem si všimla, že tam sedí samí “divný” lidi. Žádní uniformní šediváci! Snad jsme tam zapadli mezi ně i my! V hasičárně mě hned ta předchozí tíseň a nemluvnost přešla. Mezi těmi divnými lidmi bylo fajn a atmosféra setmělého prostředí nahrávala mému dobrému pocitu. Zkrátka šla jsem z extrému do extrému. Na parket jsme vyrazily s několika děvčaty mezi prvními. Hrála totiž kapela mého gusta! Kytara, varhany a zpěvačka to vše v obstarožním hávu a písně v tomto duchu! Zahajovaly Stánky a pak už to šlo jedno za druhým. Lambáda a jánevím co ještě. Prostě hity jaksepatří na takovou veselici. Domů jsme přijely kolem druhé v noci a ráno jsem vstávala a jela do Litomyšle na slet dětských knihovnic. Také tato akce stála zato, však zítra mrkněte na knihovnický web. Budu to psát v pracovní době, však se to týká práce, i když … být knihovnicí v dětském oddělení je něco tajemného a posvátného. Což mnozí nechápou, ale kupodivu někdo to cítí jako já a ani třeba není knihovníkem!
Žádný fotky nebudou, mám už toho dokumentování nad hlavu, resty ještě ze Solné komory … ale snad mi někdo něco přepošle.
Měla jsem chvíli času a koupila jsem si v sekáči krásný zimní dlouhý kabát, který lichotí mé postavě. To tvrdí všech 8 lidí z osmi, kteří ho na mě viděli!
Zuzi, také mám ráda lichotivé oděvy, a že jich není moc. Blahopřeji k úlovku. :-))
Děkuji a jsem ráda, že se v tom shodneme. Dost bylo nelichotivých modelů.