A jde se cvičit!
Dlouhá léta jsem odolávala kolektivnímu cvičení a šušňala si ty svý domácí cviky stále dokola a libovala si, jak si hezky cvičím. Loni jsem naštěstí zjistila, že už bylo načase změnit repertoár a nadchla jsem se pro rehabilitační cvičení spojené s posilováním s činkami. A hle – efekt byl jednoznačně lepší. Pod odborným vedením jsem se pěkně zpevnila. A také jsem to tak neflákala.
Dnes jsem vyrazila poprvé a hodina cvičení utekla jako voda. Zdá se, že ještě nepatřím do starýho železa a ledacos zvládnu bez toho aniž bych se tělesně zlikvidovala. A to mě naplňuje pocitem zasloužené radosti.
Dnes už toho mnoho neudělám. Zůstala jsem odpoledne v práci o dvě hodiny déle, protože jsem potřebovala pohnout s tou spoustou drobných úkolů, abych si udělala čas na větší. Mimo jiných lahůdek mě za tři týdny čeká pěknej maratón. Jedna ze základních škol vyhlásila týden čtení a v knihovně se vystřídají všechny třídy od jedničky do pětky. Haha, copak si na mě nachystali??? Vymysleli téma Poezie pro děti. Ještě nevím jak to pojmu, hlavně hravě, ale už aby mě brzo něco převratného napadlo – doufám, že ten spásný nápad nepřijde na poslední chvíli. Mezi tím se pojedu podívat na Krakonošův divadelní podzim, na kus Tomáše Vůjtka Výmlat, hraje Chvaletické divadlo JEN TAK a do Litomyšle na knihovnickou poradu. A přitom připravovat zahradu na zimu. Víc už toho asi nestihnu. A ani nevím co bych stihnout měla. Snad – bude-li někdy svítit o víkendu slunce – vyrazit ještě jednou na Baldu. zuzi
Zuzi,chválím skupinové cvičení. Ve své Baculíně jsem psala- tělocvičnu obývákem nenahradíš. Vydrž, budeš odměněna vrchovatě!!!
Nazdar Sokolko!Hezké heslo! Již ho také naplňuji, žel prozřela jsem již skoro nad hrobem!