My všichni chlapci a děvčata co se známe z Botany

… Prožívám dny plné práce, stal se ze mne v posledních dnech takový dělník života. A také pilně cvičím sklopky, 800-1000 denně!  Co se zpočátku prázdnin zdálo nesnadné, tj. přizpůsobit se, srovnat se nějak s prázdninovým režimem života doma i v práci – musí se toho všeho totiž  zvládnout mnohem víc, a hlavně na zahradě pořád něco bujně přečnívá, narůstá, množí se a po třech týdnech dovolené ten každodenní udržovací zásah do organismu zahrady bezpochyby schází. Však zvykla jsem si na více práce již při částečné rekonstrukci domu a tak mi není ledacos zatěžko a nějak jsem si odvykla bloumat a když přece bloumám, co vám mám povídat, mám to moc  ráda sednout zády k domu, očima do zahrady, a  se dívat, tak nyní  už ne tak dlouze. O to víc si tyhle ukradené chvíle samoty a ticha užívám. Někdy to je k zbláznění. Ne to ticho.  – Včera jsem přišla z práce a od sousedů se linula cikánská melancholická píseň a z našich oken řval rytmický song z jiného soudku. Naštěstí sousedé pravděpodobně o moji vášni pro ticho vědí – když jsem doma je tam podezřelé ticho, tak hned to nyvé vytí ustalo a syna jsem požádala o totéž. A byl zase klid. Zvykla jsem si hodně pracovat, ale začalo mě to bavit. Díky za ten čas, kdy se stmívá kolem deváté. Však už se den zase krátí a to není moc dobré. Ale nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Ještě nás čeká zcela jistě krásný slunný a teple větrný podzim. Tak si ho pořádně užijem, než se dny zkrátí na neúnosnou míru a slunce se schová.

V práci nyní zvládáme knihovnické řemeslo s praktikantkou, hodně šikovnou a příjemnou, ve dvou, ale je to fajn změna, jsem dole v odd. dospělých, což mám ráda na proložení a ještě díky ztenčené letní návštěvnosti zvládáme staré resty – vyřazování knih, přerovnávání fondu, dohledávání něčeho a různé jiné zanedbané choroby". Objednala jsem novékrásné knihy, a tak je vkládám do fondu a těším se jak si je pořádně prohlédnu, důkladně prozkoumám, a třeba i přečtu – Tajemství ostrova za prkennou ohradou, Kam až smí smích, Tobiáš Tolness, Čarodějův učeň / Krabat – i když zde mne zklamaly ilustrace vycházející ze Zemanova filmu – ne snad ilustrace samotné, ale to nevýrazné barevné provedení a jakoby vystřižení postav. Ach jo, škoda, jen obálka je jakžtakž podle mého gusta, i když … zase jako za matným sklem. Film nebyl také žádná selanka, tak proč tomu ubírat působivosti tím rozmazáním obrysů, zmatněním, nevýraznými barvami. Ta kniha není zasněná!!! Ale ba, co člověk, to jiný názor.
Řeknu vám, předevčírem jsem pracovala dp 15 hodin a kamarádka mě vzala na Vysočinu na houby. Rostou, říkají ti, co to vědí. Ale ta její místa už byla od rána asi hojně prošmajdána čipernými důchodci a chalupáři – a také jsme byly svědky ne plné, ale vrchovatě plné, čepice pravých hřibů a kovářů. Jak se na tohle tvářit, safra, mít radost že  na našem" rostou nebo mít zlost, že už to je vybraný? No a vybraný to opravdu bylo. Nacházeli jsme přehršel odkrojků – důkazy to přítomnosti hub, a také návdavkem několik zdánlivě bezcílně bloumajících postav putujících lesem se skloněnou hlavou nevnímajících okolí … No, ale když rostou, vždy něco najdeš! A tak jsme domů přece donesly každá půl košíku krásných zdravých hub. Já navíc sbírám růžovky, které málokdo si troufne dát do košíku, a tak si nestěžuji. Včera jsem uvařila takovou směs hub, těstovin a z nouze kuřecího lančmítu z konzervy, zbylého po naší dovolené na chatě v Maštalích. Lančmít to trochu zkazil, s anglickou slaninou by ten pokrm byl božský, no ale jíst se to docela dalo.
Dnes krápe a tak uvidíme, co bude dál! Zuzi
No, a cestou z hub jsme se zastavily u Zdenčiných příbuzných v Pusté Kamenici se záminkou kontroly jedovatosti nasbíraných hub. Příbuzní náhodou seděli v družném velkém kruhu na zahradě a po mém představení jedna velmi milá a kultivovaná starší paní se ke mně moc hlásila a tak jakoby mne z té radosti i občas pohladila. Zná mne z Botany a hlavně s mojí maminkou kamarádila. Já jsem v tu chvíli nezabrala, to víte 20 let je nějaká doba, ale ty její krásné vlídné skoro šlechtické rysy v obličeji, mírný zářící úsměv, štíhlá postava, … mi byly safra nějak povědomé a říkala jsem si – jak jsi mohla zapomenout! … inu, bylo nás tam tehdy v Botaně hafo, dvě administrativní budovy, obrovská výrobní budova s mnoha dílnami a sklady a pomocné provozy, a 20 pobočných závodů … a já jsem se svou profesí byla přítomna vlastně skoro všude … ano …. až večer jsem si vzpomněla. Znám ji. Jak je možné, že na ty časy v Botaně všichni co jsme tam pracovali a se známe, tak rádi vzpomínáme, žili jsme v té době rádi. Člověk občas čte připomínku minulých časů míněnou jako memento a prst varující před návratem těch dob. Kdy se stály fronty na pomeranče, vložky a toaletní papír, žili jsme v jedné veliké iluzi a tak trochu ve vatičce jistot a společenské rovnosti, řekněme. Vzpomínám na ty doby bez hořkosti, jsem typ, který k životu nepotřebuje hvězdné zážitky a žije relativně spokojeně s tím, co je dosažitelné. Nejsem občan, jsem spíš jenom" člověk žijící s pocitem svobody bez ohledu na panující režim. Ty dva, co jsem zažila nejsou tak zničující. To jen někteří lidé stojí za prd.