Ostrava, Jan Balabán, povídky …

…

Věnuji již méně času čtení knih, mám toho dost na práci a také věnuji svůj volný čas raději jiným činnostem, hlavně procházkám a výletům, v posledních letech s Miladou, když to vyjde, tak s dcerou, méně již se synem, zcela ojediněle, a spíše náhodně, s někým jiným. A také chodím sama; nevadí mi to, ale raději mám společníka. Přestože nemohu věnovat tolik pozornosti fotografování, jako když vyrazím osamocena.
Čtu méně, i proto, že mne každý večer bolí oči, jsou unavené a mají své chvíle kdy i neovladatelně pálí a slzí. Se čtením knih již prostě nechci ztrácet" tolik času – tak tedy obezřetně volím mezi autory, knihami, žánrem, a čtu pouze co mne baví. Použila jsem slovo nezřetelného rozplizlého významu, ale je to tak. Autor literární veřejností velmi ceněný, a oceňovaný, mne mnohdy nezaujme (Jiří Kratochvíl, Petra Hůlová) a já se nezdržím u jeho knihy déle než je nutné, abych snad ten svůj pocit překonala a někam se dočetla a snad přišla na chuť a pochopila … nebo také si svůj první a letmý dojem utvrdila. Vím, s hudbou, písní, je to třeba trochu jinak … nezalíbí se mnohdy na první poslech, ale oblíbíš si ji později, leč  kniha není pětiminutový útvar … a život běží dál a protéká mezi prsty … I u svého nejmilejšího autora Haruki Murakamiho jsem se obávala jeho tlustých knih následujících po mé favoritce Norské dřevo" , měla jsem neurčitý pocit, že tak dobrá kniha už se nemůže opakovat a já budu zklamána… proto jsem Kafku na pobřeží odkládala snad více než rok a Konec světa & Hard-boiled Wonderland jsem otevřela až když Milada (je to velká čtenářka, vybírám jí knihy, instinktivně, někdy zkušebně, prosím :)) byla knihou nadšena.
Mám vůbec v sobě různé předpojatosti a neopodstatněná klišé … kdo z nás jich není ušetřen??? … třeba literární útvar povídka. Aniž bych se nějak hlouběji zamýšlela, vždy upřednostňovala jsem román a k povídkám stavěla jsem se spíše bohorovně, ač nikdy žádnou jsem napsat nezkusila. Jó, vystavět román, to je něco, ale napsat drobnou povídku, to může vyzkoušet každý. Tedy tak nějak jsem se pudově čtení povídek hloupě vyhýbala. Až v poslední době jsem prozřela. Napsat povídku opravdu není kumšt, ale aby za něco stála, měla stavbu jak román v kostce, něco sdělovala, to je fakt umění.
Je tojiž pár let … jsem spíše omylem, z nudy, než vědomě, vzala do ruky knihu Ireny Fuchsové Když Anna utekla (2006). Přečetla jsem úvodní povídku (zde ji najdete celou) a pořádně to se mnou zamávala. Ostatní povídky již ne, ale tahle mě vzala".-  Ne, že bych od tohoto jistého zlomu povídky vyhledávala, ale na doporučení jsem povídkové knihy přece již tu a tam přečetla (Roald Dahl) nebo se přečíst chystala – soubory povídek Jana Balabána.
Balabánovu knihu povídek máme v naší knihovně pouze jednu, a pohříchu jsem se k ní blíže dostala až po jeho smrti. Ta jeho předčasná smrt mě k jejímu přečtení podnítila, řekla bych. Jmenuje se Prázdniny (16 povídek, 88 stran, 2. vydání Host, Brno 2007) a doplňuje ji CD s autorským čtením některých těch povídek.
Přečetla jsem jí jedním dechem. Je strohá, není tam žádné tetelení a chvění, je to smutek až na kost, ale i tak se žije. Bez poezie, bez pomoci Člověka v tísni", bez pomoci sociálky. Je to svůj život a je třeba ho dožít. Ty povídky jsou skvělé. Autor má svůj styl, trochu odtažitý, žádná vřelost, výborný literární jazyk, a povídky mají skvělou stavbu. Tvoří jeden nezaměnitelný celek. Autor si všímá periférie společnosti. Lidí ocitnuvších se v krizi nebo v ní žijící. Je jedno čí vinou. Píše nezaujatě, věcně, nelituje, spřízněnost s osudy hrdinů svých povídek je však tušená.
CD s hlasem autora jen podtrhuje jeho zdánlivou nezúčastněnost – způsob čtení, barva hlasu … to vše je velmi odpovídající jeho povídkám. Ráda jsem si poslechla, lepší pro mne než číst knihu.
Přečetla jsem si i knihu povídek Možná že odcházíme (Litera za prózu 2005). Působí na mne stejně jako kniha Prázdniny. Hotový styl. Stejné téma lidí, na které se všeobecně pohlíží jako na ztracené existence. Však nejsou to žádní chytráci".

Velké díky Toskovi, jehož život je s Ostravou spjatý, zveřejňuji zde fotografie prostředí, kde spisovatel Jan Balabán žil, a domu, kde také ve spánku zemřel. Zveřejňuji je zcela pragmaticky, pro vás, kteří máte jeho povídky rádi. Vysvětlující poznámky k fotografiím napsal také Tosk.

Na facebooku profil Jana Balabána žije dál … vybírám z komentářů … píseň, co měl rád a fotografie z veřejného čtení

Zde předchozí související text na spřízněném knihovnickém blogu

č. 01-04 jsou od severozápadu, z ul. Palkovského – jakoby zevnitř toho sevřeného tvaru/písmena omega; na 02 vzadu neforemná ČEZ Aréna, na 03-04 prázdné místo po "staré poště", vzadu haly a ředitelství železáren Vítkovice 

Abych vám a sobě přiblížila situaci, vkládám mapku, krásně vidíte ten domovní útvarve tvaru písmene omega a ulice odkud Tosk fotil 

č. 05-07 jsou od jihovýchodu, z ul. Závodní – dům v Sovově ul. je ten pravý černý barák (docela symbolické) 

 

 

č. 08-10 uliční cedulky, zvonky, poštovní schránky.. 

č. 20-25 panoramaticky navazující záběry ze vchodu domu č. 10 

 … Snad ještě jen pár náhodných útržků z textu povídek  … sex – spíše zápas dvou slepců … nedokázal to odít do slov … nesnesitelná trýzeň…

A ještě  dvě svoje fotky – ostravská radnice a pohled z její vyhlídkové věže:

Zadívám-li se pozorně, podle jedné místní dominanty najdu i ten dům, kde jsem se ládovala, tedy byla hoštěna, ostravskými lahůdkami jednu přes druhou.