Pardubice

na výletě ve městě

Ve středu jsem navštívila Pardubice a pěkně jsem si to užila. Chci-li si užívat, nechávám fotoaparát doma, a tak jsem svá zastavení v Pardubicích namalovala. Jetotiž sobota, je krásně, a já dnes odpočívám a dělám různé hlouposti… 

Přijela jsem do Pardubic velmi brzo autobusem, abych si užila věcí celkem obyčejných, ale pro mne málo dostupných, proto vzácných. Třeba  dát si v pardubické luxusní nádražce kapučíno a pokoukat se po hostech a přečíst si noviny a tak podobně … Ta stará byla lepší, ale ani tahle není k zahození. Nádražní restaurace pro mne mají půvab zastavení na cestě a nebývají tu štamgasti, alespoň si myslím. Jsou tu pokaždé jiní návštěvníci.

Dopila jsem a zamířila do Levných knih. Zde jsem se zasekla a oproti plánu zde setrvala více jak hodinu a půl. Nic jsem však nekoupila, prostě už nehromadím. Prohlédla jsem si spoustu knih, CD a DVD a nejvíce mne zaujala výpravná kniha Pompeje. A pak také Terakotová armáda, ale ty Popeje více. Listovala jsem, četla a čas nečekal …

Výstava Josefa Čapka. Viděla jsem v Praze, ale dobré věci si neškodí zopáknout. V Pardubicích je výstava rozpůlena na Zámek a Dům u Jonáše. Milada měla dorazit za půl hodiny, a tak jsem jí zavolala, že jdu do galerie napřed. Bylo mi jasné, že Zámek už nestíhám. Safra … Milada něco říkala o volných lístcích do kina??? Nebo do galerie??? A tak jsem suverénně u pokladny požádala o volňáska, že kamarádka Milada dorazí za chvíli a prosím ať na mne zde nečeká a jde dál … Paní se ničemu nedivila, a jak jsme později analyzovaly  situaci, pravděpodobně zapůsobila moje suverenita a výtvarně sladěné oblečení do červenočerna a puntíkatý šátek ala Ferda po vzoru bubenice White Stripes. … Hehe, Milada byla v šoku, chtěla platit, leč sotva přišla dostala volňásek a páč paní telefonovala, naznačila jemně ale rezolutně, ať pokračuje dál … no jistě, popletla jsem to, galerie se měla zaplatit… Na kresbě vám představuji obraz nevěstky, který zničila Jarmila Pospíšilová na popud prosby svého muže Josefa Čapka z koncentračníhom tábora. Asi ho nepovažoval za hodný svého jména a možná i další … nevím, alev Praze byla tomuto motivu věnována celá jedna kóje. V Pardubicích jsem nebyla na zámku, a tak nevím jak proběhla instalace děl. Však U Jonáše byly jisté náznaky rozdělení prostoru a motivů jako v jízdárně na Hradě, i když nebylo to lze pojmout tak důsledně. Fragmenty – citáty z díla a opakované výtvarné detaily u vstupu pojednané jako tapeta potěšily. Dům U Jonáše se však bude rekonstruovat, tak uvidíme.

A pak do kina v Grandu na film Ženy v pokušení. Každý to chválí, ale já jsem zklamána. Samé klišé, slepenec situací předvídatelných … jako by je  člověk už kdesi viděl, nějak se nudím, ale občas i směju. Nenadchlo mě to. Je to bez šťávy, jen ta baba Eliška je taková opravdová, jinak to skřípe a je to takové místy i nevěrohodné, ale zase ne s nadsázkou … sluší to však velice Lence Vlasákové a je blahem dívat se na Vojtěcha Dyka v trenýrkách. Na kresbě představuji jednu scénu z filmu, kde Vojta Dyk ve své prodejně knih souloží s Lenkou za regálem (nakreslila jsem však polibek na rozdíl od té švenknuté situace ve filmu, protože si na to netroufám…) a vedle si čte jeden alternativec knihu. Však baba Eliška mě dodala chuť být ještě více ženštější … a nebrat to tak všechno vážně … Další líbající se naznačujíí, co by mě bavilo dělat v kině. Ale ne s Miladou.

No a tohle je závěrečná scéna z Glóbusu , kde jsem objevila své nové boty. Dole jsem se snažila popaměti nakreslit hemžení lidí s nákupními košíky. V předešlém textu projevil přání jistý or, abych se vyfotila v botách i s obsahem. Tak jsem si namalovala nehty dorůžova a tu fotkubrzo dodám. zuzi