Proti všem!

Jiří Sádlo: Prázdná země (Dauphin, 2007)

Četla jsem na ni chválu, těšila jsem se na ni – autor spřízněný s Václavem Cílkem, a toho mám ráda, četla jsem a mám doma Krajiny vnitřní a vnější, ale to je vše … dávám přednost přečíst si něco o něm a vidět a slyšet ho v TV a tak, a spíše krajiny procházet … ale na tuhle knihu jsem byla dlouho nachystaná a tak jsem si jí nechala poslat z pardubické knihovny … však po marném boji se s autorem ztotožnit nebo spíše mu přijít na chuť, být nadšena jeho přístupem … se tvářím poněkud rozpačitě a přiznávám, že kniha má očekávání zklamala a její kvality jsem neobjevila, nevstřebala. Řeknu vám upřímně, že jsem sama ze sebe zklamána a na pochybách, zda se mohu i nadále považovat za děvče s jistým intelektuálním a uměleckým potenciálem! Svoje pocity jsem už dnes vypsala na knihovnický blog a před chvílí jsem se k počítači opět vrátila, abych se podívala na internetové recenze, protože jsem schválně žádnou nečetla obávajíc se ovlivnění. Hrubý průzkum mi ukázal, že se svým názorem jsem sama, jinak každý knihu pochválil. No, ale to se nedá nic dělat. Každý člověk je unikát. Ale stejně mi to v hlavě vrtá … proč právě já, milovnice krajin a země jsem zřejmě toto dílo nepochopila …a tak jsem ještě ten můj neobratný posudek zkopírovala sem … zda jsem v tom opravdu sama …

Nic proti umění, prosím, ale tahle kniha, tohle deníkové zpravodajství a svědectví o krajině, zemi, počasí a Jiřím Sádlu, je psáno velmi osobitým uměleckým stylem řekla bych nelidsky niterně heroickým a tak, čtouc tu útlou knihu, nic na mne neulpívá, nikde se nezachytávám ani malým háčkem, procházím jí nedotčena. Její styl pro mne není.
Nejspíše cítím, že je to celé jakýsi intimní záznam senzitivního vědce o proměnách země v závislosti na čase, střídání ročních dob – záznam suše vědecký a současně i suše umělecký – v duchu strohé lyriky. Něco tak mezi tím, ale nic emotivního. Krátké věty, nadbytek cizích slov, v textu se velmi těžko orientuji, nerozumím cizím slovům a vůbec smyslu a ani umělecká stránka textu mě neuchvacuje, …. ne; jen ojediněle sedím s autorem na jedné lodi, jinak proplouváme vedle sebe jako dvě rovnoběžky do nekonečna…
Ano, autor prochází jednotlivými dny ročních období – léto vynechává, aby se nezacyklil – dle svého vysvětlení, ale jeho stylistika deníkových záznamů, vyjádření jeho postřehů a pocitů, není podle mého gusta. Je to pokus o popis vědy ve spojením s uměním s absencí citového prodlení. Nemohu upřít autorovi vysokou vnímavost vědce, umělce i normálního" člověka v jednom, a svéráz vyjádření – zachovávaný jednotně v celé ploše knížky. Však, jak jsem již uvedla, pro mne je kniha Prázdná země prázdnou knihou … přečetla jsem ji sice celou, ale s pocitem nezúčastněného čtenáře, po kterém její slova stekla, aniž by cokoli zanechala …
Nepochybuji však o tom, že kniha své nadšené čtenáře získala. Protože nepostrádá i jistou magii, tajemnost a alternativní vnímání skutečnosti. Však vše tak podivně studené … Zuzi

Zde úryvek, v kterém jsem byla s autorem na jedné loďce, i když jednou nohou už jsem ke konci lezla zase ven":

Zima a léto jsou statické, mají sklon k trvání. Jaro a podzim je proces, v němž se neustále připomíná, co se děje ještě a co už, věci dosud letní a už podzimní, ale o to na podzim nejde. Jde o nebe a o listí, všimněte si, něco se na podzim děje s listím. Něco se děje s nebem. Jedna větev už je holá, druhé větve mají barevné podzimní listí a třeba na něj trochu svítí slunce, a některé jsou dosud zelené. A konečně se nabízí metoda vyloučeného podzimu: totiž když ho třeba jednou uvidíme tak, aby to všechno byla jen srážka, přechod nebo mozaika léta a zimy.