do rachoty zvesela …
Prožila jsem čas nedostatku a prožívám i čas nadbytku. Vím, mnozí uvádějí, jak jsme se měli špatně, nemohlo se nikam jezdit, nebyl toaletní papír a na banán se stála fronta a jako dítě jsem spala i v zimě v nevytopené místnosti pod studenou duchnou, kterou jsem si musela umět zahřát, a všechno bylo tak nějak vzácné a muselo se objevovat, hledat . Ale i tahle doba měla něco do sebe a žilo se šťastně, alespoň mně. Štěstí se dá nacházet všude, kde se člověk ocitne, a stejně, jak víme … trvalé štěstí neexistuje … :))). Nehodlám o tom polemizovat a někoho o svých pocitech přesvědčovat. Jsem člověk nezávislý na režimu. Ne zcela, ale v těch věcech pocitu osobního štěstí jo…
Léta přešla a kolem nás je všeho dost. Zboží, kultury, informací. Můžeme si vybírat, ale zároveň se slabší nátury, a vlastně nejen ty … ocitají pod mediálním tlakem. Na prvních místech zpravodajství jsou mu zcela vážně předkládány slipy nigerijského atentátníka a kulichy českých celebs". ..
Kromě vhodného prostředí a prostředků pro přežití potřebuje člověk i pár blízkých lidí, lásku a nějakou nadstavbu, aby se nenudil a rozvíjel. Já se neobejdu bez přírody a kultury. Kultura, to jsou knihy, výtvarné umění, hudba a já nevím co ještě … pod slovem kultura se dá prostě představit spousta věcí, co člověka kultivuje nebo taky ne. Je to jako s tím štěstím. Je všude kolem, ve všem. Kultura je velmi široký pojem. Ale ta současná přemíra nabídky je opravdu monstrózní. Kdo se v tom má orientovat a stále tomu věnovat pozornost… třídit informace jako kompjútr … narazila jsem na tuhle záležitost koncem roku v Lidovkách v anketě Kniha roku 2009… /chci se k té anketě vrátit na knihovnickém blogu/, z oceněných knih do 16. místa jsem nečetla ani jednu a znala jsem jen pár autorů všeobecně proslulých…
Přestože mám ráda hudbu, knihy, výtvarné umění, nepídím se po něm. Rádio neposlouchám a mám období, kdy televizi nezapnu celý týden. Cítím se dobře v klidu, mám ráda tiché soustředění a nemohu dělat více věcí najednou. Zvuková kulisa rádia a televize mě obtěžuje.
Tím víc mne ale potěší náhodné shledání s něčím nečekaným. Dopoledne jsem po dlouhé době stiskla knoflík ovladače televize a právě šel pořad o knihách – o knize Kateřiny Tučkové: Vyhnání Gerty Schnirch. Fajn, řekla jsem si, nezrušili ho. Tento formát představuje nejen knihu a jejího autora, ale také vybraného vzácného" čtenáře :). A zavádí nás do různých prostředí, kam bychom se určitě jen tak nepodívali.
Měla jsem radost z toho náhodného stisku knoflíku. Tím vzácným byl tentokrát výtvarník Vladimír Kokolia, jehož tvorbu nemám sice zmapovanou, ale jako člověk a umělec mě velmi zajímá a fascinuje. Znáte jeho blog? Mít možnost vidět ho v prostředí kde žije a tvoří, slyšet jeho hlas a názory, mi udělalo hezkou chvilku, když je samotnému doma v tomhle čase smutno. zuzi
Já si dám každý večer před sedmou, porci zpravodajství z roku 1985, to je pane výživa:-)
Dovedu si to představit, ale nemám potřebu na to koukat, stejně jako na ty seriózní bláboly na Nově. Nezabývám se tím, mám dost starostí s tím co se děje v mojí bezprostřední blízkosti 🙁