… a rituály
Jsem tu a nejsem zrozená ve vzduchoprázdnu. Neomrzelo mne zatím vnímat, poznávat, hledat, nacházet a díky, že to ještě jde všemi smysly. Tím vzduchoprázdnem myslím, že tu už něco bylo přede mnou a na něco se dá navázat. Mohu obdivovat hmotné památky, které tu zanechali ti dávno mrtví a nemusím znovu objevovat základní pravdy. To vše tu je, a kdo chce, ten si ty věci hmotné i nehmotné najde. Nebo si jich povšimne na svých každodenních cestách. Nemusíme jezdit za poznáním do pralesa na Borneo, stopy poznání jsou všude bezprostředně kolem nás … lidé, příroda, památky, to vše má v sobě něco zakleto. Někdy je to jen velmi subtilní, ale dokáže to zasáhnout stejně razantně jako kulový blesk :).
Člověk nemůže žít v chaosu a povlávat životem jako igelit ve větru, potřebuje mít řád v sobě a také si vybudovat řád v prostředí kde žije, pracuje. Vytvořit si své rituály. Je to grunt, z kterého se občas dá vymanit a zase se vrátit na základnu. To vše je v souladu s přírodou, s přírodními zákony, které vedou nebo ovládají tuto zemi zeměkouli.
Potřeba řádu, rituálu, zvyku, obyčeje, budování tradice je známa odpradávna a není to jen řád osobní nebo rodinný. To vše musí existovat v širším rámci společenském. Tvořil a rozvíjel se také vždy, a v Evropě stál jeho grunt na křesťanských základech. Život člověka se postupně ustálil a plynul v souladu s liturgickým rokem, a ten vlastně kopíroval přírodu. Nevím, zdá se mi, že poslední dobou padají staré letité pravdy, zvyklosti a všechno se to mísí v jednom jediném špinavém chumlu. Řád se hroutí a ubývá respekt u a pokoře k němu. Skoro každý si řád" upravuje podle svých potřeb a necítí zodpovědnost. Za sebe a tím méně za ty druhé, které jeho jednání ovlivňuje, zasahuje. Vědomě nebo podvědomě.
Nejsem věřící, ale jsem fascinována touto oblastí. Památkami, rituály, církevní řádem. Nestuduji soustavně tuto oblast bytí, ale když je příležitost, nechávám víru, a vše s ní spojené, na sebe působit … a pociťuji přítomnost něčeho nade mnou, o čem zcela přesně a vlastně ani přibližně nevím, ale tuším, a v to tušení věřím.
S katolickou církví a jejími rituály, liturgiemi se setkávám jako nezúčastněný divák od dětství. I z doby socialismu mám živou vzpomínku na svatý obrázek nebo oltář na stromě u rozcestí před našim domem vyzdobený kalinami, byla to zastávka na procesí … Určitě je dobré a léty se osvědčilo, že tu něco takového" existuje. Je to jistota, mravní princip, útěcha, pomoc, asyl. Neměnný Řád ve vždy nejisté době …
Prostředí chrámu, kněz, liturgie … to vše je takové nevšední, sváteční, starosvětské, vlastně se to ani moc nehodí do dnešní tak trochu šílené doby. Je to tak stále stejné od dávných dob … a my nyní žijeme úplně jinak, oblékáme se jinak, zpíváme jiné písně, sedíme na kanapi a díváme se na televizi … Přijde mi to velmi zvláštní, že se něco takového" ještě udrželo. Vždyť, co nám tu tak dokonale a strukturovaně živého na památku z minulosti zůstalo …
Jsem ráda, že TO stále existuje, i když nejsem přímou účastnicí. A vážím si všech, kteří jsou na Tom účastni. Ta poměrně neměnná tradice má stálý svůj smysl a půvab.
Do Česka přijel papež a já pokud to jde, sleduji ČT 24 a jsem pohlcena tím velkolepým divadlem. Papež je jak král z neskutečné pradávné pohádky. Krásný, velebný, ušlechtilý a přece tak lidský a ve své důstojnosti všem přístupný . Má nemoderní starodávný vznešený oděv a při výkonu svého majestátu používá různé zvláštní pomůcky jako je kadidelnice, berla, mitra, zdobná kniha, pohár … a dělá zcela opravdově různé nevšední úkony, které by v jiném prostředí a konané někým jiným působily směšně. Neobvyklé rituály ostatních dospělých aktérů, kteří se zcela vážně, a dokonce s duchovním přesahem, chovají jako účastníci jakéhosi pradávného mýtického představení … to vše je dnes velmi podivuhodné. A já si také zcela vážně opakuji spolu s papežem, jak je důležitá přítomnost naděje, víry , lásky a pravdy. Základních životních hodnot. …. – A stejně tak jako papež mne fascinuje i světský technokrat Václav Klaus, který se tohoto spektáklu tak ochotně a s hlubokým zájmem účastní. Vím, musí, ale zdá se mi, že ho to navýsost baví a si v tom libuje.
A já se na závěr přidávám … utvořme si své malé rituály, nenechme si vzít své stávající a hlavně nemávejme nad nimi rukou a dodržujme je … mají pravděpodobně svůj smysl. zuzi
(ještě dva texty o rituálech)
Brazilské provolání
… Nejen svatby a pohřby jsou představení, obdobně je tomu i s každodenními rituály, které nám jsou tak důvěrně známé, že si to ani neuvědomujeme. Nejen pompézní události, ale i ranní káva, vzájemné pozdravení, nesmělé lásky a mohutné střety vášní, zasedání senátu či diplomatická setkání – to vše je svým způsobem divadlo.
Jednou z hlavních funkcí našeho umění je pomáhat lidem, aby si uvědomili teatrálnost každodenního života, kdy herci jsou zároveň i diváky, kdy jeviště a hlediště jsou zaměnitelné…
Úryvek z Provolání ke světovému dni divadla od brazilského dramatika, režiséra a teoretika
Augusta Boala zde
K čemu nám jsou rituály?
Rituály jsou v současnosti důležité pro každého a je pravděpodobné, že svůj význam si uchovají i v budoucnosti. Velký význam mají především z psychologického hlediska. Limitují a zpřesňují naše každodenní životní úkony a dávají určitý smysl a řád našemu relativně chaotickému životu.
Rozlišujeme celou řadu rituálů. Výroční rituály se opakuji v různých ročních obdobích. Typické jsou Velikonoce a Vánoce, které mají kořeny v křesťanství a plní svou funkci dodnes. Důležitou skupinou jsou dále rodinné rituály, které vyznačují významné milníky v životě jedince, zejména takzvané přechodové rituály – narození, křest, biřmování, puberta, svatba nebo smrt. Tyto rituály strukturují vývoj jedince či společnosti v průběhu času.
Téměř všechny rituály mají svůj racionální základ, pomáhají stmelit společnost a sjednotit ji nějakou myšlenkou. Společnost zanechá vnějších i vnitřních konfliktů a určitou dobu se chová pokojně. Příkladem mohou být Vánoce v zákopech za 1. Světové války. Němečtí a francouzští vojáci přestali během nich bojovat, družili se s nepřítelem, dávali si dárky, hráli spolu kopanou. Ačkoli byli za své nevojenské" chování potrestáni, stal se rituál v tu chvíli silnějším motivem pro chování a jednání než vojenské rozkazy.
Petr Janáček, Týdeník Rozhlas 14/2009
