Člověk a krajina

Václav Cílek

V příloze LN Pátek /14.8.2009 vyšel rozhovor s filosofickým geologem Václavem Cílkem. – Nezlobte bohy. Protože jsem tento text na síti neobjevila, opíšu vám několik vět, které mne zaujaly.

Redaktorka požádala VC o několik privátních fotek. Řekl: Nemám. Několikrát jsem účtoval se životem a všechno spálil. Fotky i vysvědčení". Aby stopa po něm byla co nejmenší.

V klasické krajině jsou síly člověka a přírody v rovnováze. Délka stromu určí délku trámů, tedy rozměr domu. A pískovec jeho barevnost.

Lidé cítí, že něco není v pořádku, když se pálí zrní, vyhazuje chleby nebo zastavuje půda. Máte divný pocit. Staří Řekové používali slovo hybrid. Znamená aroganci, namyšlenost. Zpupnost. V moderní řečtině urážku. Protože když je člověk namyšlený, uráží bohy. Pociťujeme jako aroganci, když půdu, kterou můžeme potřebovat a která je hodnotou, zastavujeme něčím, co tu hodnotu nemá. A taky cítíme, že jsme překročili určitou hranici přiměřenosti, slušnosti. Slušnost neznamená jen uvolňovat babičkám místo v metru, ale sluší se zacházet s půdou rozumným způsobem. Protože neslušnost vyvolá hněv bohů. Přitom vůbec nemusíme na ty bohy věřit. Bohové, to jsou vlastně ty síly, které nemůžeme ovládat.

… Já zase začnu u antiky. Antické chrámy se stavěly tam, kde se lidem zdály odlišné sny. Té technice se říká inkubace, prostě vyspat se na místě, kde se vám třeba zdají sny, které vám pomohou se uzdravit. Takže já věřím, že existují místa, která ovlivňují naše podvědomí.

V čem je síla a slabost české krajiny? Ta síla je v měřítku, které je lidské. Vyjdete tu na kdejaký kopec a moc se nezadýcháte. A když chcete skálu, najdete nějaké skalnaté údolí a ta skála bude deset metrů vysoká. Síla je taky v tom, že obce jsou průměrně dva tři kilometry od sebe, takže nakonec vždycky dojdete do hospody a na autobusovou nebo železniční zastávku. Ta krajina je zkrátka příjemná. A česká divočina, to je jako když se díváte v televizi na horor, ale v životě ho nemáte. Jít do lesa je příjemné, na rozdíl třeba od Malajsie. Ta síla je taky v malebnosti, v melodičnosti té krajiny, která tak pěkně plyne. Její slabost je v malosti, nemá to prostor. Naštěstí můžeme jet na Slovensko, kde už zen krajinný prostor existuje. Anebo k moři, to je ještě lepší.

Myslím, že dneska dochází k porušování zákonů nejenom proto, že je to výhodné, ale taky že tím symbolicky dáváte na vědomí, že si to můžete dovolit.

Heleďte se, Chesterton kdysi napsal, že se díváme na obyvatele Irska jako na podivíny, protože vidí tančit víly. Ale ve skutečnosti mnohem podivnější jsou obyvatelé středního Londýna, kteří ty víly tančit nevidí. A taky že pro kulturního antropologa je blbost jezdit někam na vzdálené ostrovy a tam vyzvídat od domorodců, protože jeho služka mu řekne mnohem víc neuvěřitelných věcí. Skutečné dobrodružství, co to je? Jako když vidíte fotky přírody od elitních fotografů. Ta fotka v jednom plánu říká: Ano, to je krásná příroda. Ale v druhém plánu oznamuje: Já si můžu dovolit jít někam, kde už člověka nepotkáte. Takže mně se ani moc nechce reagovat, mám pocit, že bych nahrával právě tomu typu lidí.

**** Vybrala jsem úryvky, které pan Cílek řekl i za mne. Cítím to stejně, jen jednám intuitivně a neumím se tak přesně vyjádřit, nezdůvodňuji si proč.  A ani se k tomu nevyjadřuji …. Žiju jak cítím a zabývám se věcmi a činnostmi, které mi přinášejí radost a později i uspokojení. Moje oblíbená krajina je oblast Maštalí a můj kus zahrady. Mohu tam chodit stále. Vracet se na stará místa a objevovat nová. Nejedná se jen o lesy a pískovcové skály, květiny zde rostoucí. Nyní mne mnohem více berou cesty v otevřené krajině a vesnice. Stavení, třeba opuštěná a mající patinu své doby, a lidé, kteří zde žijí. Zní to trochu pateticky, ale co se dá dělat …. 🙂 zuzi