Do Jindřichova Hradce a zpět

a Božejov

Jedu sama, Honza si ráno vymyslel zdravotní problémy (akutně natržené šlachy v kotníku) a neodjel. Jsem vlastně ráda že odjíždím sama. Ve Žďárci se na sebe zubíme s jednou cestovatelkou a nakonec si děláme společnost až do toho Hradce. Jsme obě holky z Vysočiny a máme si co vyprávět! Jsme si tím neblahým životním rámcem" tolik podobné… Z Jihlavy si jako jediné dvě neohrožené zákaznice ČD sedáme do vagónu okupovaného hlasitě rozjařenou partičkou veselých chlapců  z Moravy , kteří jedou sjíždět Vltavu. Mají všichni oblečena špinavě červená trička, na hrudi s vtipným nápisem: Lepší pívo(=grafický symbolm místo textu) v žaludku, nežli voda na plicích. Hned po našem usazení nám štědře, jak to jen valaši umí, nabízejí řízky a uzené, a tak se jich ptám, zda berou také stravenky… neberou, a tak nic nedostanem. Cesta v tomto bujarém vagónu ubývá rychle a už jsem v JH.
Dvě a půl hodiny si opět prohlížím město a hlavně trávím chvíle volna na hradě. Tam je kouzelně. Bohužel obě lavičky u Vajgaru jsou obsazeny milenci a moderním dědkem, kterému byl přidělen kočár se spísím vnukem – ten se odsud jen tak nehne – , a tak se vracím na poslední, čtvrté, nádvoří s rotundou, kde usedám u vodotrysku a odpočívám. Výhled mně ale kazí jedna věc!  V ambitu je instalována velmi podivná výstava. Evropská unie mě také fascinuje tím, na jaké projekty věnuje své peníze vysomrované od svých členů. Jsou to kolikrát pěkný hlouposti a partička šikovných šíbrů dovede zaobalit hovno do líbivého pozlátka a těmi penězi si pěkně polepšit! Tohle je jeden z odpuzujících případů. Stovky portrétů vysmátejch příhraničních Čechů a Rakušanů a jako, že jsou všichni stejní – si rovni – a nepoznáme kdo je odkud. Je to nanejvýš ohavná výstava, přišlo mi to, pokud jsem si nepřečetla vzadu o co de, jako seznámení s činností místního ateliérového fotografa komunálního významu. Opravdu mě to nenadchlo.Ta masa nadšených ksichtů odvádí též pozornost od vážnějších problémů. A člověka to akorát trochu nasere :))). Ale náladu jsem si spravila na božejovském hřbitově.

Cestou zpět jsme se zastavili na Božejovském hřbitově poblíž Pelhřimova. Už dávno jsme ho měly se Zorkou v hledáčku. Je situován mimo obec a vede k němu majestátní lipová alej. Nebyla jsem zklamána. Objevila jsem tam krásný neobvyklý hrob. Akademického malíře Stanislava Podhrázského (snad si to jméno pamatuji správně) a jeho rodičů. Ano pamatuji. Umělecký náznak rovu spíš kopečku hlíny, jednoduchý oblý kříž s vročením 1965 a dvě hrubé nestejně velké pískovcové desky od sebe odděleny nepravidelnou cca 5 cm mezerou, kterou prosvítala hlína. Jména mrtvých a data tvořila nadlehčená" kovová písmena s dojmem zelené barvy, vznášející se v oblouku nad povrchem kamene. Velmi působivé … nenašla jsem nic na netu o tomto malíři, snad žil v sousední Nové Vsi mi sdělil pán nalézající se v tu dobu na hřbitově … zuzi … doufejme to někdy vyfotím a vás oblažím!

Dodatek: získala jsem informace k malíři zde pohřbenému:

STANISLAV PODHRÁZSKÝ (1920-1999), malíř, žák poválečné třídy Františka Tichého na VŠUM (1945-1950). Od roku 1936 žil a pracoval v Praze, přítel Miloslava Chlupáče, Mikuláše Medka, Zdeňka Palcra a Zbyňka Sekala.
SP je jeden z nejosobitějších českých malířů. Jeho jedinečnost spočívá ve zvláštním spojení obecných tendencí umění, především surrealismu, abstrakce a nové figurace, s ryze osobitou tématikou, citovým nábojem a zcela nezaměnitelným druhem malířského lyrismu. Stanislav Podhrázský se tak vřazuje do významné řady relativně solitérních osobností českého výtvarného umění, které právem patří k jeho chloubě i v širším mezinárodním měřítku.

Zajímavé je také jeho spojení s městem které mám ráda, s Litomyšlí. Spolu s přáteli Václavem Boštíkem, Zdeňkem Palcrem a Olbramem Zoubkem se významně zasloužil o obnovu renesančních sgrafit zámku Litomyšl, kdy řadu lunetových výjevů sám komponoval.  Více o Stanislavu Podhrázském  zde.

C Nové Vsi u Pelhřimova, poblíž božejovského hřbitova se narodil a měl zde chalupu. Po své smrti spravují chalupu jeho potomci. Hrob pro rodiče a sebe navrhoval sám.

Fotka, křbitovní alej, je převzata z webu vesnice Božejova, já nyní nefotím ze známého důvodu.