Chočské vrchy

den třetí : Sivý vrch

Sivý vrch (1805 m)  je vápencová hora, která se nachází v nejzápadnější části Západních Tater. Je to jedna z mála částí Tater, kde se dodnes zachoval druhohorní vápencový pokryv krystalického jádra pohoří. Sivý vrch je domovem mnoha chráněných druhů vápnomilné květeny a živočichů, zejména hmyzu. V západní části Sivého vrchu se nachází na území Tater ojedinělé skalní miniměsto, Radové skaly.
To je stručně o Sivém vrchu z Wikipedie, nyní popíši naši túru. A mám pro vás dnes i mapu!

Z chaty odocházíme v šesti na silniční spojku vedoucí na hlavní silnici, kde je poblíž křižovatky autobusová zastávka. Od ní jdeme chvíli po silnici po červené značce k lesovně Biela skala a kousek za ní se u turistického přístřešku vnoříme do lesa. Po široké cestě začíná hned pořádné stoupání, které vydrží až na hřeben. Klouže to po bahně jako blázen, počasí nevyznívá zrovna příznivě, mračí se to! Turistů tak akorát. Slováci, Češi, Poláci.

Na vyhlídce Biela skala první svačinka, posedíme a za moment už začínáme překonávat terénní překážky v podobě vápencových skalek. Musíme překonat 1000 m nadmořské výšky a je příjemné, že každá zdolaná tisícovka je označena cedulí! To opravdu povzbudí! Pozvolna ubývá klasického lesa a nastupujeme do pásma kosodřeviny a horských niv. Zde je třeba opatrnosti, neboť zejména za vlhka vápenec nepříjemně klouže. Prostupujeme kosodřevinou a malebným skalním městečkem Radové skaly. Krása, nádhera … a zároveň můžeme obdivovat velice pestrou vápnomilnou flóru. Fotím vše, jsem unesena! Vším vším vším. Postupujeme spíše jednotlivě nebo ve dvojicích, každý z nás cítí únavu jinak a na vrcholu se jistě všichni sejdeme. A jsou tu první řetězy! Uf, ještě že tu je Riki, ale stejně nejsem schopna se přes ten převis dostat. Prej je to o rukou, ale u mne o nohou … rukama se opravdu nevytáhnu :)). Nakonec mne zachránila dvojice českých turistů, která čekala dole, až se přes ten převis přehoupnu. A také Riki, který už byl nahoře. No prostě dva mě strkali a jeden vytahoval ! Cítila jsem se velmi opečovávaná a žádné trauma z toho neměla, snad mě jen jeden z těch zespodu" trochu vystrašil, že před vrcholem jsou řetězy ještě jedny a je tam dlouhý komín, kde budu muset dát nohy do výše ramen! Ale to už jsem se nebála, horalů ochotných podržet, postrčit a zajistit jistě bude i ve větší nadmořské výšce dostatek!
Zase jdu sama a dostávám se do dosti kritického místa, kde sice řetězy nejsou, ale je to pěkně o hubu. Úzká pěšina traverzující skalní masiv prudce spadající dolů je přerušena kamenný blokem. Nikde nikdo a cesta zpět není. Co zbývá než jít dopředu. Dopadlo to dobře a vzpomněla jsem si přitom na El Caminito Del Rey
Pokračuji dále dlouho dlouho sama a už jsem před závěrečným stoupáním …. Vidím na dálku řetězy a usedám čekaje na ostatní – Rikiho, Buldoka a Vofci. Přicházejí a Riki nastupuje do komínu. Nadává, protože mu řetězy spíše překážejí a konečně objevuje ten grif jak zvládnout ten poslední krok! Vypadá to dost akrobaticky a je to tentokrát o rovnováze" a tom triku jak na to! Po Rikim jdu já a vlastně ty řetězy vůbec nepotřebuji, jen odvahu. Zvládám to úplně sama, jen batoh posílám napřed aby nepřekážel. A pak už nás čeká jen vrcholek. Rozhledy z vrcholu samozřejmě nejsou tak daleké, jako z dvoutisícovek, ale vzhledem k poloze Sivého vrchu jsou neobvykle dobře viditelné Chočské vrchy s majestátným Veľkým Chočem a plochým vrcholem Prosečného. Také Malá Fatra na západním obzoru je odtud viditelná lépe, než z východněji položených vrcholů. Na sever nahlédneme do Oravské kotliny, na východ vidíme pod sebe do Bobrovecké doliny a přes ni na masív Salatína, na Pachoľu, Baníkov a Príslop, které nám z větší části zakrývají vzdálenější vrcholy. Jižní panorama, které vidíme přes hřeben Babek, uzavírají Nízke Tatry. (to jsem opsala z průvodce)

Kytka s Petem jsou daleko před námi, vidíme je pohledem SV dolů na úzké hřebenové stezce mezi kosodřevinou jako dva puntíky. Jeden béžový, druhý červený. Máváme, ale žádná odezva! Po krátkém odpočinku sestupujeme  po žluté značce za nimi a tudíž dolů a nazpět do Hutu. I ten sestup ale bolí. Ale spoň moje kolena to proklatě cítí!
V sedle Pálenica 1570 n. v. odbočujeme na žlutou a na křižovatce míjíme tuto překvapivou informaci.

Cestou zpět -nepříjemnou kamenitou a klouzavou cestou mezi kosodřevinou – sledujeme terén kolem sebe a okolní svahy. Marně. Chlupáči jsou zalezlí.
Cesta utíká dobře až na kraj lesa. Zde se rozhodujeme žlutou opustit a zkrátit tak dobu túry o cca 2 hodiny. Nechceme zacházet do Zuberce, ale projít volně poli , remízky, lesy až na silnici mířící do Hutu. Jde to, ale sotva v tom terénu pletem nohama. Motykové hospodárstvo a zarostlý terén dělají své, však už jsem psala, jak se v tom špatně chodí. Spalující vedro navrch a pokračujeme jen silou vůle. Jsme na cestě více jak 10 hodin. Pod kopcem přecházíme dvakrát brod a ani si už nesundáváme boty. Jdeme hlava nehlava. Na silnici s Vofcí stopujeme auto a domů se vezeme. Kluci hrdinně docházejí pěšky a na mobil dostáváme zprávu od Peteho, že oni ze Zuberce dojeli domů taxíkem! Ej dobre bolo! Jsme doma a bude nějaká dobrá večeře! Rizoto! zuzi