Roháče a Chočské vrchy 2009

den 2.   Kvačianska a Prosiecka dolina

Abych řekla pravdu, musím se do psaní trochu nutit, v neděli přijede Zorka s Emmou, též Honza, a tak se snažím vyplet, ořezat, zkultivovat zahradu a ještě poflákat barák, jak říká moje maminka rychlému a intenzivnímu úklidu na hranici zhroucení jedince provádějícího tento výkon … a to jsem já! A při tom všem jsem se zamilovala do dvou webů Peťana Pavlíčka, ten první má link www.rohace.cz a druhý se věnuje Rychlebským horám (odkaz na "Roháčích"). Přestože se jedná pravděpodobně o komerční weby vyráběné na zakázku, nebo se ale možná pletu???, je to obdivuhodný a nevšední počin toho znamenitého muže, který zde spojuje obdiv ke krajině se záznamy svých niterných pocitů. Stále nevím co si o tom mám doopravdy myslet, ale je to po dlouhé době web, který mne dokonale pohltil. Ať je to jak chce s tou komercí a prací na zakázku, ale web je zpracováván velmi profesionálně a současně je velmi osobní a zaujatý a skrývá ve svých zátočinách spoustu radostných a neobvyklých překvapení. S Petrem Pavlíčkem jsem se už vlastně setkala v době, kdy mně Radek Jadomek poslal svůj nový klip vyrobený pro black metalovou skupinu Defeated Lože Vyvrhelovo a já později ocenila také fotografické umění ve stylu DarkArt Michala Škrabálka, jehož fotky byly v klipu využity. A Michal Škrabálek také ozvučuje Peťanovy filmy s tématikou bojových sportů a občas mu pošle i koment k jeho perfektním fotkám … Takže kruh se uzavřel. Nabídnu vám jedno náhodně vybrané osobní vyznání PP :
"Pár kilometrů za domem, celý život… Přesto však tolika lidem zdejšího kraje uniká, kde vlastně žijí, jaké vlastně mají štěstí, jaká nádhera jim leží doslova za zadkem… A neplatí to jen o krajině:-)
Nikdy není pozdě! Kolikrát stačí opravdu se jen sebrat, překonat trochu té pohodlnosti, podívat se na život trochu z nadhledu a i zcela nečekané věci se mohou dát do pohybu!
A tak je to se vším. Chtěj od života více, chtěj více než dosud a dostaneš více! Platí to na 100%, je-li to chtění upřímné a hlavně poctivé… Platí to, věř mi!! Hodně štěstí nám všem 🙂 "  je to  zde
Vím, nebyli jste třeba v Roháčích jako já, ale stejně se na stránka Petra Pavlíčka podívejte. Možná tam ještě letos vyrazíte :). Do Roháčů nebo Rychlebek.

A náš 2. den:
Druhý den jsme měli namířeno do dvou dolin Chočských vrchů – Kvačianské a Prosiecké, považovaných za nejkrásnější kaňony tohoto trochu opomíjeného pohoří – Chočských vrchů. Dlužno říci, že naše chata v obci Huty byla velmi dobře situována – nalézala se totiž na hranici Roháčů a již zmíněných Chočských vrchů. Proto jsme měli větší možnosti ve výběru našich výletů.
K samotné vesnici Huty a jejím obyvatelům se vrátím samostatným textem, jen bych podotkla, že vesnice je dlouhá jako …třeba jako čekání … a prochází se nejméně jednu hodinu ne-li déle! Ale zpět k naší cestě. Na dolním konci Hutů (my bydleli na horním konci) se nalézá vstup do Kvačianské doliny. Vede nás po staré vozové cestě červená značka až do samoty Oblazy, kde se nachází Dolní mlýn , který díky ochráncům přírody v posledních letech opět ožil. Nedaleký Horní mlýn na svou záchranu ještě čeká. Poblíž Oblazov je také velmi nenápadná odbočka k Ráztockému vodopádu. Leží pouhých 60 metrů od ústí Ráztocké dolinky do Kvačianské, přesto ho ze značkovaného chodníku obzvláště v létě díky bujné vegetaci snadno přehlédneme. Na přítomnost vodopádu nás upozorní pouze šumění až hučení padající vody (dle stavu). Cesta není značena.
Vrátili jsme se stejnou cestou od vodopádu zpět a usoudili, že červenou značku zaměníme za zelenou a za chvíli jsme proto dorazili do Velké Borové. Zde jsme se občerstvili v hostinci hned vedle cintorína a navzdory silně zamračenému nebi zamířili po zelené značce přes planinu Svorad dál směrem do Prosiecké doliny. Cestou nás stihl silný déšť s bouřkou, ale nebyli jsme sami, kdo se s tím špatným počasím potýkal. Chvíli jsme se schovali pod posledními stromy na trase a když déšť oslabil svoji sílu, nečekali jsme již na nic a zamířili přes holou zatravněnou plošinu dál. Cestou jsem pozorovala v kalužích svoje první pijavice. Nevzpomínám si, zda jsem se s nimi vůbec kdy v přírodě setkala?! Zanedlouho či vlastně spíše trochu zadlouho, jsme vešli do ústí Prosiecké soutězky. Za deště byl pohyb v ní velmi nebezpečný a člověk si musel dávat pozor na každý svůj krok. Vždyť většinou se scházelo dolů kamenitým korytem potoka a klouzalo to až běda. Místy byla nebezpečná místa zajištěna řetězy a žebříky. Buldok nás také zavedl opět neznačenou stezkou k vodopádu Červené piesky. Zacházka z Prosieckej doliny stejnojmennou dolinkou Červené piesky se skutečně vyplatí. Na konci nás čeká skutečný poklad, nádherný vodopád!
A všude kolem nás takové bohatství květin! Stejnou cestou zpět a zdoláváme poslední stovky metrů v závěrečné části doliny zvané Vráta. Vycházíme z lesa a hned navazujeme doleva, nově značená žlutá značka nás navádí podél lesa zpět do Kvačianské doliny… nekonečný pochod. Jdeme od rána a já už nemohu. Jsem ucabrtaná a neochabující pozornost, kterou musí člověk věnovat každému svému kroku v exponovaných místech je velmi únavná a vyčerpávající. Vím však, že domů půjdu ještě nejméně 4 hodiny a nenadělám s tím vůbec nic. A tak zatínám zuby a sama jdu bez přestávky dopředu. A už se ocitám u staré cesty Kvačianskou dolinou zavádějící nás opět k Oblazom a čeká nás stejná cesta zpět k chatě i s nekonečnými" Huty … Jdeme chvíli společně dál a na vrcholu cesty se zastavujeme, usedáme na kládu a hledáme poslední zbytky čokolády a vůbec všeho k snědku, co jsme si ráno do batohu nachystali. Buldok vyráží a my s Rikim zatím nikam nespěcháme. Jsme unaveni. A to zdržení se nakonec ukázalo osudným. Vstáváme a pomalu se rozcházíme a pokulháváme kupředu. Zastavujeme se, Riki si zapaluje cigaretu. Dívám se před sebe a najednou cca 20 metrů před námi vykoukne zpoza příkrého svahu medvěd! Je ho vidět jen půlka. Stojí a kouká upřeně na nás. Já stojím chvíli jako přimražená a vpíjím se do jeho tváře nehnutým pohledem. Díváme se chvíli sobě do očí a já si uvědomuji, že Riki o něm dosud neví. Tak ho tahám za rukáv a říkám mu to aniž bych z chlupáče spustila zraky! A tak na sebe zíráme všichni tři aniž by kdokoli něco podstatného udělal. Safra, to bylo ale překvapení! S medvědem jsem opravdu nepočítala. Nakonec se přece brtník otočil a zmizel ve stráni. Pokračovali jsme tedy jeho směrem a v místě jeho pobytu" se díváme dolů, zda ho náhodou ještě nespatříme. A ono jó. Asi 100 nebo více metrů pod námi přešlapuje, pokyvuje hlavou, nás už nesleduje, a tak si to ještě užíváme. Nakonec se oklepává jako mokrý pes a pomalu mizí v lese níže. Jsme s Rikim zcela nadšeni a hned se nám jde lépe. Těšíme se, jak budeme středem obdivu a každému budeme tu příhodu vyprávět a všichni nám budou setkání s tím divokým chlupatým chlapíkem závidět! A tak se také stalo … jen Buldok se nenechal vyvést z rovnováhy a sdělil nám, že všechno bylo předem naplánováno a objednáno. Medvě
d měl být pátečním vyvrcholením našeho tamního pobytu, jenže měl bohužel i jiné povinnosti a tak se nečekaně objevil hned v neděli!
No, ale radost nám tím nezkazil! Zuzi
Fotky nemám, ale na místa o nichž vyprávím ( doliny, vodopády, Oblazy , atd …) se můžete podívat na webu Petra Pavlíčka zde. Zuzi

jen jedna fotka od Peteho, vyfotil mi u vodopádu v Kvačianskej, na skále, Hvězdnici alpskou a fotka se mu opravdu povedla:

Tak co? Příhoda s medvědem se vám nezdá tak dobrodružná, jak jsem slibovala? To bude asi tím, že toho medvěda jsem viděla já a ne vy! Těžko se můžete do toho pocitu vžít. Je to v první řadě šok! zuzi