Hanka

…Zemřela kamarádka. Byli jsme si tolik blízké a důvěrné, a přece se zdráhám použít slovo přítelkyně. Asi ani žádnou vlastně nemám … nepočítám-li dceru. Ale to je spíš silné rodové spříznění, že. …  Hodná žena, mírná, laskavá, neustále se přirozeně kultivující, které jsem si mohla kdykoli postěžovat, ale o jejích bolestech a trápeních věděl málokdo, nechtěla obtěžovat. Seznámili jsme se v blízkém ášramu, kam jsme obě pravidelně chodily cvičit. Tíhly jsme k Honzovi, který tam přebýval a přebývá. Honza pro mne znamená mnoho, ale nemusím se s ním pravidelně stýkat, jsem šťastna že je, a kdykoli budu mít potřebu, mohu se na něho obrátit a popovídat si s ním o čemkoli. Stejně to bylo i s Hankou. Ostatně, jsem samotářka a většinu času trávím sama, ale mám spřízněné člověky, s kterými o sobě víme a nemusíme se vidět každý den. Ani každý týden či měsíc. Jsme spolu na dálku spojeni a myslíme vzájemně na sebe, ale nesvazuje nás povinnost pravidelných návštěv… je to takové tiché spříznění, řekla bych.
Že je Hanka nemocná, a té chorobě tak dlouho vzdoruje a nechce využít chemoterapii, jsem se dozvěděla doslova před několika dny. Přestože jsme se občas viděly ve městě a promlouvaly spolu. A Hanka mi v posledním roce několikrát vytrhla trn z paty, když jsem nemohla mluvit na obřadce . Zastoupila mne. … Napsala jsem jí alespoň povzbudivou smsku, protože jsem nevěděla co a jak. Ale chtěla jsem jí sdělit, že na ni od té doby, co vím o její nemoci, každý večer myslím … myslím na její uzdravení. Odpověděla mi její dcera a  pár dní nato Hanka zemřela.
Budu se s ní loučit v obřadce. Za rodinu, za sebe, za všechny blízké. Byla jsem bezradná a nemohla ze sebe dlouho vypravit ta správná slova rozloučení. Přestože je obřadní projev pokaždé trochu afektovaný, nechtěla jsem opisovat slova již několikrát použitá a třeba i opsaná z knihy vzorových textů. Vůbec to nešlo … a měla jsem pocit, že se nepohnu z místa. Napadlo mne, že bych mohla poprosit o pomoc autorku té knihy, paní Růženu Knollovou z Mokrůvek. Stále je ještě mnoho lidí, kteří neberou věci komisně a přísně podle různých nařízení… a tak jsem na tu paní získala telefonní číslo a zavolala jí. Asi jsme byly obě rády, že jsme si mohly chvíli popovídat a vzniklo mezi námi na dálku zajímavě důvěrné pouto … I slíbila mi, že mi pošle materiály co má, protože ona je už nepotřebuje. Neřeční, a vysvětlila mi své osobní důvody. Ten večer jsem ale dostala nějaký vnuknutí či co a najednou se mi celá smuteční řeč poskládala do sebe a během hodiny jsem měla hotovo. A ze své hlavy. Poslala jsem text e-mailem Hančině rodině na posouzení a byl schválen beze změny. I já jsem si byla tím textem jista, měla jsem pocit, že jinak to být ani nemůže … A dnes jsem ho poslala vytištěný poštou paní Knollové, chtěla si ho přečíst. z.