Nevzdal to!

Radek Jaroš a Manaslu

Nebylo kolem toho moc humbuku – rozhodně mnohem mnohem méně než kolem účasti Bartošové v Let´s Dance – a přece se jedná o naprosto mimořádný nesrovnatelný výkon!

29. dubna ve 12 hodin, právě v den svých pětačtyřicátých narozenin, stanul Radek Jaroš na vrcholu Manaslu (8163 m).  – Vyvrcholila tak poměrně strastiplná expedice, na kterou musel shodou okolností odjet sám. Rozhodl se odjet sám.

"Svůj plán upřesním až v základním táboře, kam se dostanu po týdenním pochodu. Na helikoptéru totiž nemám potřebné finance. Buď se přidám k nějaké skupině, s níž se dohodneme na spolupráci, anebo půjdu nahoru skutečně sám. Beru si proto jen malé a lehké věci, včetně stanů."

Manaslu (8163 m) je devátou osmitisícovkou Radka Jaroše. Na sólovou expedici odletěl 31. března, když mu z původně šestičlenné expedice postupně odpadali partneři. Koncem března už byli jen dva a ten poslední odpadl také.

"… Nezbývá než přijmout tuhle výzvu. Sólo nebylo nikdy, jak jsem říkal mým cílem a úplně nesplňuje ani moje představy o lezení, ale je pravda že heslo:  Člověk má v životě zkusit všechno…" se dočká dalšího naplnění. Nebojím se, ale bude mně asi trochu smutno."

Radek vyrazil z Káthmándú autobusem do Arugatu a dál pokračoval pěšky s bolavým krkem, ke kterému se přidal i zub. Zánět nabíral na síle, antibiotika nezabírala a Radek už koketoval s myšlenkou to otočit a expedici skončit. Naštěstí se Radka ujali lékaři španělské expedice a po polykání osmi druhů prášků se za tři dny otok zmenšil a po chirurgickém zákroku v polních podmínkách se Radkův stav začal lepšit, i když zub stále zlobí. Do základního tábora dorazil 12 dubna, kde vyměnil s amíkem plzeň na další antibiotika.

V  základním táboře byla spousta sněhu, na počasí tam čekají Íránci, Španělé a Francouzi a pár dalších. 14. dubna si Radek vynesl věci na dva tábory 900 m nad basecamp (základní tábor) a vrátil se. Další den opět došel do C1 (první výškový tábor) a přespal tam, ale celé odpoledne a v noci sněžilo, a tak sestoupil zpět do BC. Na cestě do C1 jsou trhliny, kterých se Radek obával a musel řešit systém vynášek. Jde o to, že jeden člověk potřebuje skoro stejně věcí, jako dvojice a batoh byl těžký. Aby šetřil váhu, vzal si mačky z tvrzeného hliníku a místo termosek nosil lahve od Enervitu.

"Flašek mám vícero a snažím se je nezaměnit, protože jedny jsou na ionťáky a druhý na to, abych v noci nemusel ze stanu do vánice:-)))"

Po dalším sněžení a čekání na počasí vyrazil 19. dubna do C1  v 5700 metrech, 20. dubna dosáhl C2 6500 m. 22. dubna dosáhl výšku 7200 m a kvůli větru sestoupil a C3 postavil v 6900 metrech. Tam ho čekala špatná noc, kdy v neustálých obavách o špatně zakotvený stan nemohl spát. Ve čtyři ráno se zasněžený stan provalil pod náporem sněhu a ze dvou třetin se zasypal a to nejhoršího, zasypal se vchod, takže Radkovi nezbylo do šesti ráno držet tělem zbytek stanu a jak se rozednilo volat o pomoc. Za pomoci jednoho Gruzínce se dostal ven a po snaze zachránit alespoň něco z věcí zapadaného stanu, který se nedá zavřít a hrne se do něj sníh, Radek zbytek odepsal a sestoupil do C2 a za vydatného sněžení a stoupajícího lavinového rizika přes C1 do BC….

Úplně dole najdete několik odkazů, z kterých jsem čerpala nebo se s nimi pouze seznámila, ale přece nejzajímavější je Jarošova vlastní reportáž z výstupu (zdroj i fotografická prezentace z výstupu na Manaslu ZDE)

Manaslu 29.4. –  Vypráví Radek Jaroš

29.4. – Rozpínám zip a do tváře mě mete sníh. Naštěstí když se postavím a poodejdu od stanu, jde to. Lano beru jen tak na sebe a pouštím se mezi ledový věže. Hvězdy nalevo mylně považuju za Rusy, chybu zjiťuju až s rozedněním. Tři sta metrů je lezení kde najde práci i cepín. Jsou tady fixní lana, ale protože nenosím do Himálaje jumar, mám práce trochu víc. 7 400 m – stěna se pokládá a začíná ledový kluziště. Fix končí srandovně uprostřed. Tady včera upadl ten Ital. Do paměti si ukládám orintační body. Musím při návratu správně zatočit abych trefil sestup. Každopádně tady musím bejt za světla! Cesta dál není těžká i když pád si nesmí člověk dovolit. Ale led a později firn je tak tvrdej, že ani mačky nezanechávají téměř žádnou stopu. Blbý pro návrat. A taky vítr od západu. Ale moje péřový oblečení od High Pointu se naštěstí projevuje jako drtič mrazu. Jen s kapucí trochu bojuju, ale co bych taky chtěl v péřových rukavicích?!
V těch mám navíc hřející pytlíky na prsty. Tempo držím na dvaceti krocích a potom následuje dvacet nádechů v předklonu. Tím že jsem sám a nemám na koho čekat jsem nasadil moc rychlý tempo, ale musím vyloučit bivak. A vrchol pořád tak daleko…!
Slunce který nabejvá na síle trochu rozmrazuje i nohy. Ale zase bych si potřeboval natřít nos krémem, ten je ale pořád zmrzlej. Tak měním brejle. Na náhradních mám i kryt nosu. Ale po několika minutách měním zpátky. Rozsvěcovací oranžový skla propouští příliš slunce, bolí a bojím se sněžný slepoty.
Okolo 11 hod. je přede mnou poslední vrcholová pyramida. Musím obzvlášť opatrně, tady by se brzdilo opravdu těžce. Najednou skála! Uvědomuju si, že až sem se veškerý lezení odehrávalo jen ve sněhu, firnu a ledu. Vrchol Manaslu tvoří skalní věže. Prvně si myslím že tři, ale když vylezu na prostřední a chci sestupovat zjišťuju že za zádama mám ještě jdnu. A ne pěti či desetimetrovou, ale sněhovej převys nahoře je zatraceně dalko. Navíc nebezpečnej hřeben a převjej… Bojím se a napadá mě že tam nepolezu. Když tak si to prostě nenapíšu". Ale nakonec vyrážím opatrně po rozmezí sněhu a skal. Odměnou je krásný lezení s V expozici, hřeben, kde na každou stranu je nekonečná díra na obě strany. A fantasticekj rozhled na všechny světový strany.

"Je poledne 29.4. Jsem na vrcholu Manaslu a dnes mám narozeniny 🙂 !"

Zdroje:
http://www.horyinfo.cz/view.php?nazevclanku=radek-jaros-na-manaslu&cisloclanku=2009050001
http://www.radekjaros.cz/

http://sportreport.lidovky.cz/tiskni.asp?r=ln-sport-rozhovory&c=A090514_112523_ln-sport-rozhovory_mis