Svitavy

…

Zuzi a tři děvčata odjela v pátek po ránu vlakem do Svitav zúčastnit se v objektu Fabrika Svitavy vlastivědné soutěže kulturních knihovnických hlídek z východočeského regionu. Byl to pro nás spíše příjemný výlet než co jiného. Nacvičeno, natrénováno jsme měli, tak proč se strachovat!
Sama jsem si také nedělala starosti a těšila se co nás potká. Hned ve vlaku jsem děvčatům nabídla jednorázově tykání a vzájemné oslovování křestními jmény, což se dařilo se střídavými výsledky.

Jak jsem již napsala, obstáli jsme a jsem s naší účastí spokojena. Ve vědomostní části soutěže jsme skončili druzí a v následujícím bloku, kde se posuzovala prezentace – trika, kulturní výstup a malba erbu knihovny, jsem byla neochvějně přesvědčena, že převálcujeme ostatní (tedy kromě erbu … to každé výtvarné dílko opravdu nešlo objektivně posoudit, vždyť všechna byla taková postejná – kromě našeho, ten měl nápad! ). Nestalo se tak, přecenila jsem výtvarnou vytříbenost knihovnic a spadli jsme o jedno místo níže – což není až tak zlé!!! Leč na bedně jsme stáli, a radost byla veliká.

Mimo soutěž ještě pozdě večer proběhla na nočním náměstí (druhé nejdelší s podloubími v republice! – nevím ale které je to první???) poznávací hra – podle fotografií architektonických detailů hledali a zapisovali účastníci čísla domů – a to byla skutečská děvčata druhá, hned za Svitavačkami! To je přece bomba, no ne?!
Nebudu popisovat podrobnosti soutěžního klání, jen bych zmínila pár mých pocitů, zážitků. Zůstaly jsem s děvčaty ve Svitavách nejdéle. Navzdory deštivému počasí odjížděli jsme z akce úplně poslední a domů jsme nespěchaly. Tatínek jedné z trojice dívek pro nás přijel až po poledni, kdy nám knihovnice zavřeli naše dočasné zázemí – svitavskou knihovnu s internetem :).
Dva dny a rozmanité situace … člověk tak má šanci trochu blíže poznat lidi, o kterých si udělal dříve velmi zběžný obrázek na základě pozlátka – jejich vzhledu, oblečení, anatomie, výrazu tváře, nemnoha slov … několikrát jsem musela poopravit svůj první dojem. Ale ani ten nebude posledním. I když … v jednom případě jsem v sympaťačce postupně objevila maloměstskou slepici. Nemohu zde ale konkretizovat. A v jiném případě mě zase podceňovaná popelka" přesvědčila o kvalitách lidských, své kreativitě a nevšednosti! Jak by se přátelé člověk spletl, kdyby dal na první dojem! V té souvislosti mě napadá Bohoušek a jeho obraz o mě … Ale, no tak zuzi …. tím definitivně končím s kausou Bohoušek a podrobnosti zamykám do truhly zatížené kamenem a spouštím ji až na dno pomyslné Orlické přehrady! Sbohem!
Milým překvapením pro mne bylo seznámení s historikem místního muzea Radoslavem Fikejzem. Provázel nás v sobotním dopoledni v ležérním stylu náměstím a umožnil nám výstup na vyhlídkovou věž kostela Navštívení P. Marie na náměstí. Zaujal mne jeho projev a zcela jsem v tom smutném líném deštivém čase ožila. Ano, držela jsem se jako zvědavé děcko v jeho blízkosti a čas od času komentovala a doplňovala jeho vyprávění a hlasitě smíchy hýkala. Ach jo … !!! Nakonec zaujal i naši mladou trojici a když jsme mu prozradili cíl naší další poutě – cukrárnu, šel bezostyšně s námi a povídal nám dále zajímavé informace o městě Svitavách! Nevšední historik! Zuzi

Dvě věci, které jsem si uvědomila:
Nedat na první dojem!
Je štěstím potkat se občas s podobně naladěným protihráčem! Ač je to k nevíře … probudí v tu chvíli k životu i unavenou bytost jemně fackovanou životem zleva i zprava, v čím dál kratším intervalu :).