Modrá a žlutá

…

Mám ráda ty zvláštní náhody …
V říjnu mi přišel pohled. Byl poslaný z Česka, ale pocházel z Toscany. Poslal mi ho spřízněný blogger, třídící v tom podzimním čase letní zážitky, pohlednice a suvenýry. Fascinující letní krajina tří barev : sytá jednolitá modř oblohy a žluť zralých obilných polí rámovaná zelení vegetace, kde v pravidelných i nepravidelných intervalech čněly k nebi úzké kužele mně neznámých stromů… zcela určitě pro tuto krajinu typických. Pohlednice mi svými expresivními barvami a jejich plochami připomínala obrazy van Gogha … tedy některé …
Zasunula jsem si tu pohlednici v práci za vypínač na části bílé stěny, kterou mám proti sobě sedím-li u svého počítače. Poblíž visí i prapodivný obrázek mimozemšťana koupeného spontánně loni v pohádkovém Jičíně a pak byste tam ještě uviděli lapač snů s barevnou bordurou namalovanou na papírovém talíři. Ovšem obrácený barvami ke stěně, protože nějakou záhadou mi ten indiánský vzor ulpíval někdy utkvěle a urputně před očima i když jsem byla úplně jinde a rušil mi mé vidění. Teď tedy kouká dekorem do stěny, ale kupodivu asi před měsícem jsem to vidění" pocítila znovu. No prostě záhada …
Ale zpět k tématu … Včera jsme zajeli s dcerou a Emmou do Chrudimi a dostali za úkol zakoupit Honzovi nějaké puzzle. Vkus máme obdobný a tak se nikdo z nás nebál, že přivezeme něco blbýho". Ovšem kde nic tu nic. Aź na poslední štaci, v Hypernově, se nám poštěstilo a domů jsme vezli to jediné puzzle, které přicházelo v úvahu. Zavděčili jsme se a já jsem dnes dopoledne donesla domů z práce ten zmíněný pohled z Toscany, aby děti porovnaly obraz – předlohu na té skládačce s pohlednicí krajiny. Udivilo nás všechny, jak se ty dvě scenérie podobají …
Dívám se, na stole leží dopis. Poznávám známý rukopis … a obracím obálku. Ano, nemýlím se, je to ON. On, o kterém vyprávím. Blogger z té toskánské pohlednice … a jako vždy pečlivě vybraná známka, tentokrát s obrazem T. F. Šimona: Pařížští antikváři 1909 a písmo psané perem . Řežu nožem obálku a s pocitem zvědavosti se těším co je uvnitř. A nejsem zklamána. Je tam dopis. Dopis, kde jsou navíc i různé osobní narážky a drobnosti, které potěší a jsou jen mezi námi, dvěma bloggery, kteří se nikdy nesetkali jinak než virtuálně … A přání. Jak milé… dopis je napsán velmi netradičně shora dolů na rozevřené gratulační kartě a na líci obdivuji známý obraz Joana Miró: Zlato na azuru oblohy. Krása… zrovna dnes jsem měla mít dvě besedy, kde bych druhákům povídala o moderní ilustraci – byly odloženy o týden, a tak v tom smyslu pohlížím na ten obraz a vnímám celek, detaily a barvy … a malba na mě působí svou tajemnou vnitřní nevysvětlitelnou přitažlivostí .. a uvědomuji si! … zase ty kontrastní barvy žlutá a modrá … a usmívám se a říkám si … ten dnešní den má opravdu zvláštní půvab:) . zuzi