Neobvyklý fanoušek

…Toho pána dobře znám, je to jedna z místních figurek. Slovo figurka není míněno pejorativně, mám tím na mysli člověka, který vyčnívá z masy šedivých lidí, které denně potkáváte, znáte je třeba podle vidění, ale nezanechávají ve vás nijaký dojem. Nejsou ničím jiní než ostatní. Možná že nejsou ve skutečnosti tak šediví", ale nemám šanci to poznat, jen velmi náhodně.
Onoho pána zná ale skoro celé město. Je to bývalý místní fotbalista, velmi ceněný a stále je to chlap jak se patří, přestože už hodně hodně dávno fotbal nehraje. Statná postava, blond vlasy, v širokém obličeji ostré rysy, jasné oči. Asi je v invalidním důchodu, nevím, protože dost často se vyskytuje na místním náměstí a rozpráví. Jdete-li dopoledne po našem dlouhém rynku, vidíte stálé debatní kroužky těch, co už nemusí chodit do práce. Povídají si ženy, jak se traduje, vídám také pravidelně zevlovat některé cikány a existuje též neevidovaný spolek rozprávějících mužů. Vím bezpečně – jdu-li dopoledne na poštu – že některé z nich vždy uvidím v družné debatě. Blonďatý fotbalista fešák patří také do této party. Liší se však os stálých členů svou velkou bezprostředností, družností, prostě tím, že  s každým kamarádí. Tedy je nadmíru komunikativní typ. Povídá si, ale nesoustředí se na vás, těká pohledem kolem sebe a očima lapá kolemjdoucí a zdraví nebo něco třeba krátce pronese. Nějakou zdravici nebo jak bych to nazvala… prostě řekne frázi a nečeká na odpověď. Neznáme se nijak blíže, ale protože jeho bezprostřednost je nakažlivá, ráda s ním prohodím pár slov. Až nyní. Jsem asi s léty smířlivější a tolerantnější, protože dlouho mě to jeho pokřikování" spíše vadilo – prostě se mi to nezdálo dost nóbl … bych tak nějak to vysvětlila… No, a ten pán je mým fanouškem. Netušila jsem ale , že tak velkým a byla jsem dnes rozhodně zaskočena, jakými slovy poprvé blíže popsal svoje rozpoložení … když je svědkem mého obřadního vystoupení ve smutečce. Potkali jsme se náhodně po obřadu na náměstí , on pozdravil a hned spustil jako vždy chválu, ale jak říkám nezůstalo jen u toho, že by mi jako vždy při našem setkání sdělil, že to bylo tehdy zase na jedničku….  Tentokrát asi byl obzvláště uchvácen, protože mi vyjevildokonce své vnitřní pocity. Prý hned jak vstupuji a přicházím k pultíku, celý se rozleje a a a a … nevěděl jak to říci, že se mnou je v souladu, prostě v souznění,  fakt … no, nepotěšilo by vás to? Beru to jako velkou poctu, vůbec jsem netušila, že je možno tak v tomto prostředí na někoho zapůsobit … ale zároveň se tomu nedivím, protože tuhle práci konám standardně s citem. Šiju každému kabát, tedy v tomto případě spíše rubáš :), na míru. Za těch několik let jsem poznala mnoho lidských osudů – a když říkám poznala, myslím tím, že se vždy do toho osudu ponořím, skládám-li text obřadu (u nás ještě ve střední části líčíme celý běh života zesnulého podle podkladů jeho blízkých). Někdy si říkám, jak by bylo zajímavé právě tyhle zkrácené běhy života vydat v souborném svazku. Nevím, jestli jsem se s něčím takovým někdy setkala, snad existuje knihovna palmových listů v Indii, kde máme každý z nás svůj osud …, tohle by bylo samozřejmě něco  jiného a v malém, ale myslím, že by to bylo čtení vzrušující i pro vás … zuzi