Potřebovala jsem se pořádně vyspat

…

Včera jsem po celý den pospávala, samozřejmě s nezbytnými přestávkami zajišťujícími optimální existenci zuzi v domě s lokálním vytápěním :). Občas něco přečetla, uvařila čaj, vytáhla z mrazáku pár kousků vánočního cukroví a jinak vůbec nic. Přesto se děly věci – výsledkem jichž byl neočekávaný večerní telefonát syna. Zřekl se mě. Nechtěla jsem tento fakt zveřejňovat, ale učiním tak. Bez vysvětlení, rozmazávání a komentování. Jsem nyní v klidu a stavu dlouhodobého očekávání.

Takhle si u nás celý den pochumeluje …

Přes okno jsem z postele vyfotografovala kosa schovaného v keři za oknem v ulici. Společně s dalšími kamarády a také vrabci tam společně nerušeně seděli a přečkávali čas …

Asi jsem se potřebovala opravdu hodně vyspat. Už mnoho let se mi nestalo, abych se ráno probudila po deváté hodině, až dnes. A dokonce se mi opět po velmi dlouhé době zdál sen. Je to pro mne událost, dva nebo tři sny jsem zde věrně popsala, některé už možná jsou nedohledatelné, zanikly spolu se zkratovitým smazáním mého původního nezálohovaného blogu. Ale minulost je jedno velké sbohem, tak co z toho, internet je plný takových a podobných výpovědí a stále vznikají nové … éra krásných knih a jejich milovníků se pomalu ztrácí a je mi záhadou kdo a jak, čí zásluhou dokáže vysublimovat z toho literárního postmoderního kvasu … vždyť je to jako Hrníčku vař… Ale ctitelé krásných knih stále existují a sami vydávají knihy svých oblíbenců literátů a malířů, a tak se čeká jen na dostatečné množství zákazníků"… viz nakl. Paseka, Baobab, Meander a Argo – sourodý soubor knih Miloše Urbana v grafické péči Pavla Růta. Ale odbočuji, i když v té souvislosti vystavím zde pár záběrů mé knihovny. Jsou to vlastně fotky určené pro Mirka – Henryho Psance , obdivovatele nejen knih, koček a kosů! (to on s tím začal – poslal mi Lema), ale třeba tenhle intimní pohled do mé knihovničky někoho zaujme tam, že mne napodobí. Ten kus nábytku obsahuje výběr knih, spoustu jich mám po bednách a něco jsem dala na prodej v knihovně a vybrat antikváři. Ale jak tak koukám, už bych i některé z těch vybraných dala do beden nebo nabídla veřejnosti , protože jsou mrtvé .. mnoho let neotevřené…

Toto je kupička knih ze skříňky v ložnici v podkroví, ale nehledejte v tom nějaký extra výběr, jen tam zůstaly ležet po přečtení …

Je mi po tom blahodárném spánku docela dobře, mohu se na sebe podívat i do zrcadla a mám za sebou kolečko kotelna xdřevníkxuhelna a též velký kafe se spoustou smetany… ale k tomu snu … jak jsem už nejednou zdůraznila, zuzi nesní, nesní ve dne a ani v noci. Ale když se k ráno přece nějaký ten sen vloudí, stojí to zato! Vždy jen na jedno téma – zakuklená láska, něžnost. V těch předchozích figuroval pokud si vzpomínám vždy virtuální El. Ale ten už také pro mne zmizel v propadlišti dějin, protože myslet na někoho kdo se usadil s jinou dámou" je marnost nad marnost, ale jak se zdá, jeho místo je neobsazeno ani podvědomě :)))))), protože do snu se mi připletla jako můj milenec velmi podivná perzóna, ale identifikovaná! Ovšem pouze teoreticky – kdoví jak ten člověk vypadá ve skutečnosti! No, tak konkrétně… ocitla jsem se v noci na velkém nepřehledném starém spletitém, spoře osvětleném nádraží se spoustou odpudivých zákoutí, oprýskaných a špinavých budov, cest podél kolejí … ve společnosti dcery a syna. Ale ti tam nijak nefigurovali, domlouvali jsme se na společném pozdním odjezdu vlakem neznámo kam, a protože do té stanovené doby zbývala spousta času, potulovala jsem se tím zšeřelým a strašidelným prostorem a neustále někde odkládala zavazadla, až jsem začala postrádat svůj krásný černý deštník, který mám tak ráda a i ve s nu mě ta ztráta do hloubi zamrzela… ale neprobudilo mě to a já pokračovala ve zkoumání nádražních objektů. Dostala jsem se k nějaké osvětlené maringotce, a nahlížím do výkladní skříně. Jsou tam vystavená nějaká umělecká díla a pod nimi podepsán Hůla, bratři Hůlové… No, kde se ti vzali u mne ve snu??? Vím, o jejich skutečné existenci, ale neznám jejich vzhled, snad jen náhodně z nějaké fotky v novinách ale nepamatuji si… Vím že žijí v Kostelci nad Černými Lesy a mají na netu Artotéku a jeden z nich cestuje a fotografuje spolu s Pavlou Jazairiovou . To je vše … No a já jsem s jedním z nich nakonec skončila pod jednou dekou! Doufám, že to nebyl ten Hůla zadaný , hmmm  … ale i kdyby, dodávám: Pavlo, bylo to jen velmi nevinné a slibuji, že se to už nebude opakovat!!!

A co jsem to ještě chtěla? Podělit se s vámi o pár výrok a informací, co mne zaujalo v tisku, úryvky jsou z Lidovek:

Motto dne:

Když se člověk nepřipravil na svou šanci, tak jej jeho šance pouze zesměšní. (Pablo Picasso)

Anketa Kniha roku LN
V české literatuře zabodovali čeští autoři:
Tomáš Zmeškal: Milostný dopis klínovým písmem
Tereza Boučková: Rok kohouta
Martin Ryšavý: Cesty na Sibiř
Nečetla jsem zatím ani jednu z nich, Roku kohouta se však podvědomě bojím. Nejdříve však mám v plánu Murakamiho Konec světa & Hard-boiled Wonderland, který mne překvapil pod stromečkem.

A ještě bych se znovu vrátila k rozhovoru s Lukášem Přibylem, historikem, který věnoval 10 let svého života pátrání a dokumentování vzpomínek všech přeživších koncentrační tábory na východě Evropy

Cituji z textu zveřejněného v Lidovkách:

Dívat se na umírající děti, škubající se oběšence a střílení do lidí, kteří ukradli kůrku chleba navíc… Člověk se vlastně cítí vinný za to, že ho dnes k zoufalství dohánějí zcela nepodstatné věci. Nikoho neodsuzuju, protože vždycky žijeme vlastní život. Naše okamžité utrpení je to nejhorší, co se nám může přihodit, ať už jde o zlomenou nohu nebo hádku se šéfem v práci. Ale celkově platí, když nejde o život, jde o hovno," řekne Lukáš tichým hlasem. Je to první a poslední sprosté slovo, které v našem kavárenském rozhovoru nad minerálkou pronese.

 

zuzi