Překvapení

…Mám ráda překvapení – s výhradami. Samozřejmě. Ne každé překvapení je milé. Ale ta nečekaná, příjemná, na mne působí tak blahodárně jako dobrý lék s dlouhodobou účinností. Lék na nejrůznější nepřízně, rány, nepříjemnosti a nejistoty, kterými se občas život jenom hemží. Prostě někdo na vás pomyslí a nad rámec svého obvyklého konání vás překvapí…
Nestává se to každý den, a tak tyhle potěšující chvilky v sobě lehce držím" nesoustředěje se na ně, do dalšího kola" překvapení. Mnohdy ale vzpomínky na některé z nich v sobě chovám po celý život.
Někdy se jedná o velmi malou pozornost, někomu by to nestálo ani za pomyšlení, ale mne ano. V pátek mi už bylo kolem poledne docela zle a likvidovala jsem knižní bazar. Soustřeďovala neprodané knihy do beden, vybírala ty kterých mi bylo líto na opětovný transport do knihovny, pasovala do sebe prázdné bedny a dělala malou inventuru. Čekala jsem na slíbené dva chlapy a multikáru a hlavně už se těšila na čaj a postel … Kolem poledne jsem se dočkala. Ke vchodu najela dvě auta, vyskákalo 5 chlapů a hned bylo hotovo a též jsem byla odvezena. Prostě akce s okřídleným názvem Kulový blesk". Ten T. mi ale udělal radost!
Přes víkend jsem se léčila a v neděli mi už bylo docela dobře. Čekala jsem doma na telefonát. Měl přijet pan S. distributor nakladatelství , jehož knihy před vánoci prodáváme. Nestálo to zato posílat poštou, bylo toho hafo a neskladné. Volal dopoledne, že vyjíždí z Náchoda a až tu bude ozve se ještě jednou… Tak. Nevím co mi to blesklo hlavou, ale napadlo mne vrátit někomu to páteční překvapení. Rozhodla jsem se, že panu S. , který jezdí po republice o víkendu s knihami v té zimě, udělá jistě radost něc o teplého k snědku! A tak jsem napekla bramboráky se zapečenými kousky anglické slaniny obalené v paprice. Sama jsem jen ochutnala, jinak jsem všechny zabalila do alobalu a nechala v teple. A těšila jsem se, jak pana S. překvapím. … Za hoďku telefonuje, a tak nabalím teplé bramboráky do košíku a hasím si to ke knihovně! Pan S. a jeho autíčko už na mne čekají… ale kdopak to tu ještě čeká s nimi? Aha, jeho manželka :))). Tak přebíráme zboží a já se vytasím s těmi bramboráky a mám pak trochu divnej pocit, jestli si to někdo nevykládá náhodou trochu jinak :))), jinak by mi přece zavolali, jak jim chutnaly, no ne:))))))???
To se tak někdy stává … že si někdo něco vyloží jinak než je to myšleno. A tak je nejlepší jednat na rovinu a ty nejistoty a nejasnosti říci do očí …. a že to sakra neříkám právě nyní bezdůvodně!!! … zuzi

Miluju tuhle pasáž z jednoho starého rozhovoru se Zuzanou Bydžovskou (už jsem zde jistojistě uváděla, ale zřejmě ve zrušeném blogu):

Ale katastrofy můžou člověka i posilovat. Třeba ta vaše postava v Lidském hlasu z toho trýznivého rozcházení po telefonu vyjde silnější, nebo si to aspoň myslím. I když ten konec, když otevřete prosklené dveře sálu v osmém patře Černé labutě, vyjdete na terasu nad nočním městem, až na kraj, k zábradlí, nad tu propast… rozepnete ruce. Bál jsem se, co bude dál.
No jo. Má skočit. Nemá skočit. Má skočit. Má skočit. Hele, já nevím, jak je to ze sálu vidět, taky záleží na tom, kdy Mário rozsvítí, ale dívám se nejdřív dolů, jo…? Ale pak, pak se otáčím, koukám na to město. A do nebe. Ona v té chvíli necítí nic. Jenže to není nic zlýho, necejtit nic, to se dá zdolat, ona to musí dokázat, ví to a prostě musí. Vždyť není na světě sama. Dokud je to nebe a to město kolem, není sama. To jsem měla vždycky jako malá, ještě jsme bydleli v Mostě, měli jsme trabanta a jezdili třeba z Teplic nad Metují a já koukala na ty paneláky, my jsme nebydleli v paneláku, bydleli jsme v cihláku, ale vždycky, když byla zima – nemám ráda zimy, kvůli světlu, že je brzo tma -, jsem z okýnka koukala do těch rozsvícených oken a věděla, že jsou tam všude lidi! Že třeba jedí, že uvařili polívku, že nejsem sama. A minulej tejden, když jsme jeli z té Ostravy do Rožnova a viděli Beskydy, byl tam ještě sníh a jejich vrcholky byly úplně růžový. Tak to bylo stejný. Nebo když vidíš stromy. To všechno pomáhá nebýt sám. Být součástí toho všeho kolem, to není volba, to je výsada, bezpečí, naděje. Tak ráda bych byla součástí i lidí a teď už doufám, že jsem – aspoň přes to divadlo. To vám je taková radost, když se to podaří dobře odehrát, když ty lidi… bylo to dneska špatný?
Proboha ne, měl jsem na krajíčku a tamhleta paní si pro slzy nedokázala na baru objednat kávu.
Fajn.
Moc fajn.
Ona stejně nejde skočit. Je to ten moment, když vás někdo konečně propustí. Nejhorší bývá, když vám pořád dávají naději. Trápíte se čekáním a nejistotou. Ale když vás pustí ze spárů, už necítíte nic. A můžete znovu začít.
Já jsem totiž jako detektiv Štika z Ohníčku, všechno mi musí zapadat do sebe, aby to bylo možný a uvěřitelný… hlavně uvěřitelný
"Každý člověk by měl mít pocit, že pro někoho něco znamená. Že má smysl."

Zdroj: Reflex