Staré známé věci a nějaký novinky

…

Nevytáhla jsem skoro paty z domu, húúúúúúúúúúúúúúúúú to je venku ale nevlídno! Nikde nikdo, jen černejch kosáků je plná zahrada. Vidím je ale i z okna naproti u sousedů … přilétají na opadané větve přísavníku a ozobávají modré bobule. Když je ale chci vyfotit, zmizí … v létě byli družnější, nebáli se tak. Nyní je venku sychravo, místy poprchává a ticho. Zlověstné ticho. Kosáci vysedávají nejen poněkud bezdůvodně na holých větvích keřů, ale také jsou schoulení až u kmene mladé borovice a otevřu-li dveře domu, vylétají ze zelených chomáčů vzrostlého břečťanu naproti na opukovém plotě. Plaší se, lekají se zvuku spouště fotoaparátu a já ne a ne je vyfotit. Jó v létě, to byla jiná!!! Kosáci se promenovali po trávě, věnovali se vytahování žížal a sotva se mně ráčili uhnout, když jsem mířila kolem jejich loveckého revíru dozadu k jahodišti …

Včera jsem chtěla přestěhovat v kůlně nějaké nepotřebné krámy a narazila jsem na přitom na staré rámy z obrazů. Kdysi velmi dávno mi je dal sousedův syn. Jeho tatínek byl akademický malíř. Jaroslav Kopecký. Maloval dobře, jeho inspirací byly okolní žulové lomy – krajina je obklopující a pak také struktury. Pan malíř byl osamělý a za jeho života se nesmělo nic vyhodit. Nic nic nic! A tak jsem po něm podědila" spoustu dřevěných pelestí, skříněk, prkýnek a taky starých rámů. Ty jsem někam založila, protože mi jich bylo líto. Byly docela pěkné … staré i novější. Všechno dřevěné jsem už dávno spálila v kotli, ale že mám ještě nahoře v kůlně zašantročené rámy, tak na to jsem si vzpomněla až když jsem odstranila odložené zrazavělé pletivo a kuk! Pod ním byly ty rámy! A ještě něco: moje stará zaprášená výtvarná díla vytvořená krátce po svatbě a po narození prvního potomka. Proto jsou tak naivně optimistická… musela jsem se nad jejich vyzněním trpce pousmát … kdeže jsou ty šťastné časy?! Ale k těm rámům. Vytahala jsem je všechny na světlo boží a opět je mi hloupé je rozbít a zatopit s nimi … ale jak je využít??? Netrvalo dlouho a napadla mě zajímavá myšlenka. Vzpomněla jsem si na výtvarníka Michala Cihláře a jeho ženu, též výtvarnici Veroniku Richterovou – oni přece recyklují i staré rámy! Zkusím to, řekla jsem si a vyptala jejich e-mail od pana Volfa z Reflexu a dnes jsem již po krátké výměně informací posílala fotografie těch nalezených rámů do Prahy! Uvidíme, zda se zuzi a její rámy zavděčí!
No a co dál? Mám pro vás veliké překvapení! Ale nejdříve to bylo překvapení i pro mne! Pan principál Radim Vašinka mi dnes neočekávaně poslal ukázku své knihy. Měla prý vyjít do vánoc, ale zpozdí se to. Protože si ji vydává sám! Zmiňoval se o tom při té naší chatové anabázi v srpnu, ale já myslela, že to bude sborník básní jemu nejbližších, od jeho oblíbených autorů! A ono ne! Je to poezie stvořená samotným panem principálem ! Otevřela jsem tu jeho prezentaci a zůstala štajf! To je teda krása, ty básně…. víte … panu Vašinkovi jsem napsala proč se mi tak líbí, ale vy si prosím užijte verše a jejich výtvarný a zvukový doprovod bez mých řečí. Jsou zbytečné.
(Pan principál je hodnej člověk, a tak si můžete prezentaci otevřít i vy, abyste na jaře nebo kdy ta kniha vyjde … nekupovali zajíce v pytli.) zuzi a dobrou noc