1. částNo nazdar, sokole! To není hračka!
Česká vládní koalice by měla být silnější a zkušenější, ale "Kdyby byla najednou nová vláda, no nazdar, sokole! To není hračka," řekl expresivně Právu ministr zahraničí Karel Schwarzenberg – tak tenhle unikátní výrok jsem ještě neslyšela.
KŠ je mi sympatický. Noblesní muž s charakterem, trochu tajemný a celkově uměřený, diplomatický. Jistě s jemným smyslem pro humor a nepochybuji s dobrým charakterem. Působí na mne dojmem pevným, spolehlivým, přesto že je českým politikem. Mám k němu důvěru. Drobné nejasnosti nebo nejapnosti? přehlížím (Ćunek), v politice jsou leckdy kompromisy nevyhnutelné a lepší Karel než všestranný Tvrdík, který se hodí ke všemu. Leč člověk-skála si nesmí s chrty příliš zadat a musí zůstat pevným. Karel Schwarzenberg je šlechtic každým coulem, tedy tak si charakter a vystupování šlechtice nějak představuji. Důstojně lehce samozřejmě fundovaně atd … Mimochodem, četli jste knihu Cecilia Sternbergová: Cesta – Paměti české aristokratky? Doporučuji, budete okouzleni. Doufám tedy.
Také máte rádi gůglovské obrázky?
Nemyslím tenhle vyhledávač, i když i ten je hodně zajímavý a užitečný (zkuste třeba slovo les a uvidíte)
Ne, myslím jejich obrázková loga. Přikládám podzimní, To se mi moc líbí.
Dušičky …
Dušičky mám ráda. A doufám, že to platí i naopak! A Dušičky jsou dobrý důvod k návštěvě hřbitova a vzpomínce na ty milované, co tu už s námi nejsou …
Ach jo, hřbitovy … ty zelené zahrady ticha a rozjímání…. Ještě nikdy jsem nebyla na Olšanech …
Olšanské hřbitovy jsou prý nádherná a obrovská pohřebiště. Odpočívá tam odhadem asi 2 000 000 mrtvých, snad se tam někdy podívám, i když já z Prahy vždycky zase ráda jedu domů a zbytečně se tam necourám … tak snad někdy …
Novodobá křížová cesta v Kuksu
Novodobá křížová cesta – patnáct pískovcových soch rozmístěných ve volné přírodě u Nového lesa nedaleko obce Stanovice poblíž Kuksu, se v sobotu 4. října otevřela veřejnosti. Sochy pro tento projekt, který nese název Příběh naděje a utrpení člověka, vytvořilo patnáct předních českých sochařů tří generací z hořického pískovce. Ztvárnit v blízkosti Kuksu novodobou křížovou cestu volně inspirovanou Kalvárií žirečských jezuitů a hraběte Františka Antonína Šporka (nedošla realizace – hrabě-mecenáš umřel) se před čtyřmi lety rozhodl sochař Vladimír Preclík.
Myšlenka Vladimíra Preclíka (zemřel letos, 3. dubna, 23. května by mu bylo 79 let) navzdory mnohým protestům a námitkám (konzervativnější milovníci umění chtěli barokní sochy na původní trase, protože do Kuksu se jezdí za barokem!?…) však došla letos na podzim naplnění. Přesto na síti žádné fotky nového projektu neexistují. Vypravím se tam však sama a křížovou cestu vám co nejdříve přiblížím. Jediné fotky soch jsem objevila u betlemářů", kteří je však vyfotili v kamenolomu v r. 2006 za účelem odvrácení této realizace, nikoli pro její podporu.
Sochařský cyklus Příběh nadějí a utrpení člověka tvoří:
# Zvěstování – Daniel Klose
# Rouška Veroniky – Stanislav Hanzík
# Zázrak nanebevstoupení – Vojtěch Adamec
# Trnová koruna – Ellen Jilemnická
# Katedrála prosby – Vladimír Preclík
# Svatá rodina – Jan Koblasa
# Světlo v temnotách – Ivan Jilemnický
# Vykoupení – Jan Hendrych
# Pieta – Marius Kotrba
# Slza – Václav Fiala
# Krajina kříže – Čestmír Mudruňka
# Hledač – Michal Šarše
# Lásky bolest – Jiří Marek
# Brána naděje – Jaromíra Němcová
# Obelisk – Jiří Kačer.
Marcel Duchamp
V úterý jsem shlédla v televizi Dokument BBC Tajnosti Marcela Duchampa s podtitulem Portrét nejzáhadnějšího umělce XX. Století. Byla jsem ohromena a nadšena dokumentem, který představil život tohoto umělce, jeho dílo a jeho názory tak, že jsem věřila každému slovu jakoby to byl zákon. Druhý den jsem připravovala s kamarádem, kamarádem, s kterým si vykáme, knihovnickou olympiádu pro děti a on sám se mi o tom pořadu kupodivu zmínil. Ptal se zda jsem se náhodou nedívala. Také byl nadšen tím člověkem a způsobem jakým byl ve filmu představen. Nebudu se dlouze rozepisovat a něčem, co jiní sdělili lépe. Jen bych ráda podotkla, že jsem konečně pochopila proč je jeho objekt Jezírko nebo také Fontána 
uměleckým dílem.
O jedinečnosti této obyčejné mušle svědčí výsledek reprezentativní ankety, která proběhla na sklonku roku 2004 u příležitosti vyhlášení Turnerovy ceny pro nejlepší mladé britské umělce. Na pět set předních kritiků, teoretiků, umělců, galeristů, sběratelů a kurátorů mělo svými hlasy rozhodnout o nejvlivnějším uměleckém díle dvacátého století. Nejvlivnější neznamená nutně nejlepší nebo nejdražší, ale vyjadřuje sílu dopadu na další vývoj daného oboru.
A na prvním místě se umístila: Fontána, 1917 – autor Marcel Duchamp (1887 až 1968), Francie
Několik myšlenek, citací:
Mým uměním bylo žít, každou vteřinu. Každý vdech a výdech je dílo, které není nikde vepsáno, které není optické ani cerebrální. Je to jakási trvalá euforie. Můj život byl naprosto zázračný."
Nezajímá mě umění, ale umělci.
Eros, to je život! (jeho testament)
Přijímám situaci jaká je a přestávám doufat v zázrak. Pomyslím-li na tebe, jsem šťastný (jeho smíření se stavem, že již nemůže žít poblíž ženy, kterou miluje – byla inspirací jeho dioramatického objektu Je-li dáno, který 20 let utajeně vyráběl).
Podle Marcela Duchampa umění bylo a vždy zůstane nedefinovatelné. "Nemůžeme říci, čím je. Ale víme, jak působí."
Největším přínosem umění Marcela Duchampa byl Marcel Duchamp. Byl sám uměleckým dílem.
Odkazy:
http://is.muni.cz/th/52320/ff_m_b1/Diplomova_prace_.pdf
http://www.reflex.cz/clanek28847.html
Portrét nejzáhadnějšího umělce XX. století. Dokument BBC ( popis filmu z TV programu)
Ve stísněné době takzvané normalizace, v březnu 1969, velikán české teorie umění Jindřich Chalupecký (1910-1990) zázračně uspořádal v pražské Špálově galerii retrospektivu díla Marcela Duchampa (1887-1968), která představila přes šedesát exponátů z majetku sběratelského mecenáše Artura Schwarze. Uznávaný Duchamp Chalupeckému věřil a svěřoval se mu v korespondenci jako nikomu jinému. Po Duchampově smrti se na Chalupeckého obrátila Alexandrina "Teeny" Duchampová, aby o jejím muži napsal monografii. Výsledkem byla samizdatová Podobizna umělce v moderním věku, již letos vydává poprvé knižně česky nakladatelství Torst pod titulem Úděl umělce – Duchampovské meditace (453str.). Původně Francouz, později Američan M. Duchamp na sebe poprvé upozornil jako kubista, krátce se věnoval futurismu, expresionismu, ale proslavil se jako dadaista, a vzápětí jako surrealista. Ve skutečnosti byl však nejspíš konceptuálním umělcem, ovšem dávno před nástupem tohoto stylu umění. Duchamp byl velký osamělec – s mottem Eros to je život, a jeho závěrečný dioramatický objekt, který filmaři z BBC označili jako zvláštní peep-show, vznikal přes dvacet roků, a do realizace tohto díla byla zasvěcena pouze jeho žena "Teeny". Sám si totiž vyhradil, aby tato instalace byla vystavena ve Filadelfském muzeu až po jeho smrti.
Svodka bude mít pokračování. zuzi
Třikrát hurá R. Muttovi!
Vidíš zuzi, jsem odtamtud (z DKnL) a nemám o sochách ani potuchy! Off
Henry, třikrát JO!
Off, DKnL … ano, město našich dětských tužeb a rodinných výletů … nezapomenutelné obrazy ZB… bylo to dříve tak hrozně daleko a dnes se mi to zdá za humny … velmi málo informací k té nové KC. ke kdečemu je na síti spousta fotek a zde NIC, chci to napravit, ale v nejbližších 14 dnech mi to nevychází 🙁
Kuks… Zapomenuté světlo.
DKnL, kde jsem nikdy nebyl, jedno ze dvou míst na Zemi, kde ještě žije severní poddruh nosorozče tuponosého.
nerad bych ti Zdenko kazil ten krásný dojem z ušlechtilého výrazu pana minstra zahraničí.
Bohužel výsledky jeho práce v politice v poslední době nejsou moc šlechtící.
Stihnul toho víc než dost. Postrkat a podepsat smlouvu o celosvětově destabilizujícím vojenském projektu se státem, které má nezásadnější a zároveň negativní vliv na problémy tohoto světa. Není schopen sdělit veřejnosti proč a ani to dělat nechce.
Netrefila ses ani tím, jak moc je český. má stále dvojí občanství, což se hodí právě podle toho, jak je v jaké zemi výhodnější použití výkladu práva, například v restitucích .
Je podílníkem původně skvělého časopisu Respekt, z kterého stihl vyrobit tendenční medium poplatné svým chlebodárcům. Na Zamini se dějí věci, o kterým se předchozím úředníkům ani nesnilo. Vše pod jeho kuratelou.
http://www.czechfp.cz…ite/?p=3110
Drobná nejapnost “čunek” není nejapnost, ale ztráta politické důvěryhodnosti. kdybych já něco takového prohlásil, tak bych se hanbou propadl kdybych to nesplnil, natož tak slizkým způsobem jako on.
… účastní se jako představitel vlády akcí, které veřejnosti není schopen vysvětlit ani obhájit, ani nesděluje, jakým přínosem pro ČR takové akce jsou (návštěva Bilderberg group, zahraniční cesty do USA atd). Možná mě doplní ještě wikipedie,
http://cs.wikipedia.org…arzenberg
Parafrázoval bych tedy Marcela Duchampa ve výroku. “Nemůžeme říci, čím je. Ale bohužel už víme, co způsobil.”
Jiříku, copak jsi mi to tady udělal??? Ještě že jsi na mě tak vlídný, to Mirek před rokem mi tu nechal vzkaz, že se nemám plést do politiky, když tomu nerozumím a už je to tady zase :)). Ano, zase jsem se nechala unést jedním roztomilým výrokem a pustila se opět nerozvážně na tenkou půdu politiky!!! Vím o těch vietnamských čachrách, že má dvojí občanství jsem nevěděla a vím o tvém názoru na radar … ale nemohu jinak … vyzařuje noblesu a pro mne je charismatický. Dívám se na to pocitově a nejsem si jista, zda existuje nějaký politik, který by byl charakterním. Pan šlechtic mi vadí ze všech nejméně. Ano, jsem možná politicky prostoduchá, ale jsem to já. Děkuji ti Jirko za tvůj komentář, nemám ráda, když mi někdo klepe na rameno a myslí si něco jiného 🙂
no, v mnoha dojmech jsem se také před lety mýlil.
k.s. není majitelem/podílníkem respektu snad více než rok. což nic nemění na ničem, respekt nikdy nepsal na jeho objednávku.
a že by pražský ministerský úředník musel čekat až na cizí kuratelu, aby se projevila jeho zkorumpovatelnost, považuju za projev naivity, neinformovanosti, anebo zášti.
[8]psát na objednávku? Tak okatě už se to přestalo dělat. Z četby posledních let je poznat, která témata jsou tabu a která snaživě vyplňují vzniklé informační vakuum. U korupce je to pořád stejné. Nejde jen o pražské úřadování, korupční problémy jsou na českých ambasádách po světě. Takto je reprezentována naše země a za to má odpovědnost. Jistěže příležitost dělá zloděje.
… Myslela jsem si, že Respekt financuje Bakala? Nečtu ho, nemohu se odloučit od Reflexu a Lidovek, zvykla jsem si na jisté rubriky a autory.
R. dnes už patří Bakalovi. Ta věta, to je balzám pro každého vydavatele… 🙂 Jakmile si čtenáři zvyknou a nemohou se odloučit, …to už se pak vydavatel nemusí tolik snažit o novinařinu a napne síly na byznys. Kdo z novinářů by neprodal svou bývalou úroveň za trochu jistoty? Iluze nejsou na místě. V ČR už je trh deníků a týdeníků rozdělený německým majitelům. Peroutka rotuje v hrobě.
No, nemoci se odloučit … co je na tom tak špatného :o))) jsem věrná :)nepoletuji jak hadr na holi :), je to dobrý i špatný. Ten čas na změnu musí dozrát. Někdy to kapání vody na kámen ale trvá zatraceně dlouho. Je to jako odhodlat se k rozvodu … žádná hračka, když atd … je těžké udržet úroveň, když vidíš každýho s Bleskem, i v Parlamentu :)…
Není nic špatného, když je něco oboustraně srdeční záležitost.
A to je právě ta iluze, že existuje nějaký blízký vztah mezi čtenářem a jeho novinami. Neexistuje totiž, to je jen tradiční přání otcem myšlenky. Máme být věrni tomu, čemu náleží ta věrnost. Ale moderní obchod s informacemi už dávno není o pravdě, ani lásce… takový sentiment do komerčních novin nepatří. Chce sice tvoji věrnost, ale nemá jak ji adekvátně opětovat… počítá jen s tvými penězi, čeká na peníze inzerentů, píše na přání investorů. To je pro takové noviny podstatnější.
Co takhle být věrný českým sušenkám? Jde to ještě, když už dávno nejsou vyráběny českou firmou, ani složením už nejsou co bývaly? Kdo koho zradil víc? … chutě, nebo název na obalu? :))
Stejné je to u novin s tradičním titulem. z novin a ideálů zůstal jen název. Věrnost čtenáře jim obsah nevrátí.
Je to jako házet kostky cukru do moře a řikal si.. když vytrvám, tak jednou se z toho moře napiju, protože bude konečně sladký! Tak to vždycky fungovalo, když jsem do něčeho dal cukr, tak to nakonec sladký bylo. Přece to jednou musí vyjít! ..Ale moře se tě na to neptá a ani ho to nezajímá… bude si slaný po svým. 🙂
Kdyby ten svět byl jednoduchej a všechno mělo svoje místa.. seriozní informace i bulvár.. to by bylo hej. Místo toho se dneska v novinách píšou sračky a naopak bulvár je (vyjímečně!!!) schopný publikovat i něco cenného. Nezbývá než být ve střehu. 🙂
A promiň, že ti z toho dělám takový hydepark. Píšeš přeci o něčem jiným.
Nic se neděje, Jirko, být ve střehu … kde jsem to jen slyšela!!! Už to mám!!! Pan profesor Horák ….. Lidé bděte!!!
:)))
Možná, že tomu co píšu si ale dáváš jiné významy. Nicméně to je tvá volba. 🙂
Jirko, část tvého komentáře o kostce cukru mě rozlítostnila a to ostatní ve mně navodilo pocit chaosu a nejistoty. Nevěděla jsem jak na ten chmurný ale zřejmě teálný obraz reagovat. Tak jsem se chytila “záchranného kola” a ubrala se veselejším směrem. Ne že bych chodila po světě s růžovými brýlemi, ale se svým malým světem mám starostí až nad hlavu a nebudu se trápit ještě tím, co přímo neovlivním. Možná to vypadá jako alibismus, ale jen zdánlivý. Nelze bojovat na všech frontách, no ni???
Zuzi, jestli ráda Reflex, tak tě dnešní potěší!! 🙂 Off
Ahoj Off, potěšil, potěšil, je to krása, viď??? Už jsem se prosebně tázala pana Jedináka, jestli mi půjčí na web svoje fotky než si nafotím “cestu” sama… čekám netrpělivě, protože dnes mám šťastný den :o).
Kdo jste ještě neviděl nový REFLEX, je tam nafocená a pěkně popsané osudy Preclíkovy křížové cesty u Kuksu ze svodky :o)))…
Já mám dnes den v zásadě nechutný, tak si teď doma vařím samé dobré věci, abych si spravila žaludek 🙂
Hmmm, já jsem se dnes celý den živila výborným borščem co tu vaří ve čtvrtek a užívám si den. Dočetla jsem si článek z Reflexu a půjdu si zchrupnout. Pak možná se probudím a zabloguji o tom krásném dnešním dnu. Patří tam i ten článek, o kterém jsi napsala… tak dobrou chuť, Off!