Zuzi špiónkou aneb Mohu si vás prosím vyfotit”?

Vídeň Albertina van Gogh vlakemBrzy ráno autem do Pardubic a vlakem IC Antoním Dvořák do Vídně. Cestovat vlakem do Vídně se opravdu vyplatí. Jízdenka tam i zpět s místenkou na Pendolíno stojí cca 580,- Kč. Jedeme hlavně zhlédnout soubornou výstavu van Gogha do vídeňské Albertiny, ale nakonec se ukáže, že je to jen jeden ze střípků mozaiky tohoto dne …
Nasedáme do kupé k náhodné dvojici, která byla zahloubaná do soustředěného rozhovoru a evidentně jsme jí radost naším vstupem nezpůsobili. Nicméně slušnost a kultivovanost jim nechyběla, a tak jsme usedly, vytáhly časopisy a začetly se. Já jsem ale četla" stále jedno místo kolem dokola, koupila jsem si jakýsi kulturní týdeník A2 který vyčníval nad moji intelektuální úroveň a také jsem se nemohla nabažit toho sousedského rozhovoru, kdy se zejména chlapík z té dvojice vytahoval jak kšandy co všechno umí, co vystudoval, jak se sám vypracoval. Usoudila jsem z jeho řeči, že je zaměstnán jako soudní překladatel. Jednu chvíli už jsem to nevydržela a začala se nepatrně pro sebe smát. Jaká úleva byla, když mě Milada vyzvala k odchodu do jídelního kupé. Vyšlo po chvíli najevo, že měla obavy, abych nezpůsobila společenské fópá.
Návštěva vlakové restaurace byla naše premiérová (obě prvně v životě!), a tak jsme si daly celé meníčko. Kávičku a palačinku s čokoládou a šlehačkou. Nehledíc na gastronomickou úroveň jsme si opravdu lebedily a libovali, jak je to příjemné užívat této vymoženosti!
Po konzumaci se Milada ještě krátce zastavila na WC a když dorazila za mnou do kupé, nestačila se divit. Náš upovídaný kolega z kupé mi právě předkládal svůj průkaz kriminalisty a já se mu legitimovala! Stačila chvilka a rázem jsem se stala podezřelou! Ano, toto bylo vrcholné číslo celého spaktáklu, kdy došlo k předčasné katarzi! Jak se to stalo: chtěla jsem mít památku na své spolusedící a zeptala jsem se inteligentně, zda jim nebude vadit vyfotím-li si interiér kupé. Ne, nevadilo, a tak jsem je dvakrát zmáčkla. Hned poté pán vyskočil a představil se jako kriminalista a chtěl vidět moje doklady. Prý jsem podezřelá z provádění terénní špionáže. Poslouchajíc jejich předchozí hovor, ještě jsem si ho dovolila vyfotit a to tedy ne! Přišla jsem si jak blázen… No, následující hodinu, než mezinárodní kriminalista vystoupil, jsme strávili vespolek v srdečném rozhovoru. Toto legitimování bylo opravdu jen antré k vzájemnému seznámení. Nemohu vykládat zajisté vše, ale ani vaše fantazie si nedovede představit tu … následující intelektuální extázi ne nepodobnou vrcholnému sexuálnímu sebeuspokojení ze strany pána…
Ve Vídni se nám po delší době podařilo objevit východ ze Südbahnhof a pěšky jsme zamířily za pomoci mapy k Albertině. Již cestou vlakem nám bylo usoudit, že všichni máme cíl společný a na místě samém jsme si opravdu ověřily, že více než polovina návštěvníků van Goghovy výstavy jsou Češi. A jak se zdálo, byla to taková masovka. Celá vesnice na výstavu. A v Albertině taky masovka. Nacpat nás tam všechny, ať to odsejpá! Nebylo nám umožněno zakoupit si lístky předem na netu, protože jsme chtěly uplatnit slevu 2 Euro po předložení vlakové jízdenky. Ale ani tak jsme dlouho nečekali. Do výstavních prostor nás milí vstřícní pořadatelé (studentky a studenti v černém) cpali jak sardinky do krabičky s kapacitou bezhraniční. A podle toho to také vypadalo. V malých nízkých místnostech, nevětraných a snad i bez klimošky -nebo nebyla na takové kapacity stavěná, nás bylo neúrekom! Těsně podél obrazů se valila lavina milovníků umění a další obdivovatelé se snažili skrezevá ty davy dívat na kresby a obrazy z větší dálky, jak to je napohled nejlepší. Mezi tím školní výpravy, kde přednášející komunikoval s dětmi přes mikrofonky a odposlechy. Přenosné audioprůvodce byly k dispozici jen v angličtině, němčině, francouzštině a španělštině. Ač vzhledem k počtu českých turistů by si i tato řeč svého tlumočníka-průvodce zasloužila.
V několika propojených sálech byla Mistrova díla řazena chronologicky a každému sálu dominoval název sídla, kde v tom období van Gogh maloval. Vedle dobře známých olejů na plátně byly představeny také ty nejkvalitnější umělcovy kresby uhlem, perokresby, barevné kvaše, na nichž byly dobře pozorovatelné expresivní lineární tahy, tolik typické pro van Goghovu tvorbu. A právě toto bylo pro tuto výstavu charakteristické – celkový pohled na autorovu tvorbu nejen malířskou, ale i kreslířskou (mě zaujaly zejména kresby z farní zahrady jeho rodičů v ? (nepoznamenala jsem si))…
Objevila jsem zde i jedinou naši zápůjčku z Národní galerie – Zelené obilí ale nevypátrala ani jedny avizované Slunečnice. Překvapilo mě, že jsem neměla pocit, že jsme sledovány, nikde ve výstavních jsem nepostřehla nějakou zábranu, pořadatele … Kromě několika skleněných bariér u jednotlivého obrazu a velmi střídmých mobilních zábran se šňůrkou, jsem se vůbec necítila omezována. Bylo zakázáno fotografovat, a já jsem tento zákaz opravdu respektovala. Na rozdíl od některých neposlušných návštěvníků, kteří zcela nepokrytě fotografovali kdeco. Já jsem si toto vzhledem k úctě k Mistrovi nedovolila, ač jindy se chovám v tomto případě nedisciplinovaně a fotím bez blesku.

. Řekly jsme si s Miladou, již nikdy více. Ale přesto jsem ráda, že jsem zde mohla být. Přes nedostatek intimity a klaustrofobní prostředí to stálo zato. Lepší málo než vůbec!
Cestou zpět k nádraží jsme si prohlédly exteriéry řady barokních palaců, které jsou pro Vídeň tak typické. Vídeň mi silně připomíná Prahu, ovšem té úpravné reprezentativní velkolepé historické architektury starého císařství v jednom slohu je zde samozřejmě moc. A paláce se neustále objevují bez upozornění před očima návštěvníka. Nějak jsou v tom centru soustředěny a není mezi nimi patřičný odstup. No, je to jiné než v moderní Niemayerově Brazílii, jak ji kdysi představil Reflex, vzpomínáte-li si….
Cestou zpět jsme zašly do kavárny a později na rohu si daly móc dobré opečené klobásy … a tak jsm e se pomalu couraly na nádraží … a mrkly se na Belveder a jeho zahrady a shlédly předtím impopzantní pomník ruským vojákům 2. Světové války a jedna milá pikantnost … jak tak jdeme co noha nohu mine po takřka liduprázdné ulici a míjíme řadu historických domů, nyní sídel velvyslanectví zprava, a zleva zeď zahrady Belvederu a povídáme si, míjí nás troubící auto a řidič se ještě ohlíží z otevřeného okýnka a může se umávat :o))). Hezký pozdrav z Vídně, Milado a Zuzi!

Fotky zítra, možná večer, ale spíše zítra. Snad jen na ukázku, 2-3 …je jich moc a musím je upravit a popsat …

jediná naše zápůjčka z Národní galerie – Zelené obilí

Přiblížit umění lidu … aneb komerce se najde všude, ale van Gogh plyšák není vše… naleznete zde i gumovou postavičku malíře (něco jako batman) se sadou dvou vyměnitelných hlav. První hlava obvyklá a druhá s uříznutým uchem, zafáčovaná… velmi sugestivní! 

Okno Dómu svatého Štěpána s konturou varhan. Do tohoto impozantního d