a pozvánka do Nového Boru
V Divadle 29 se v sobotu od devíti hodin konal třetí ročník soutěže amatérských snímků – Pardubický filmový podzim 2008. Tříčlenná porota vybírala z šestadvaceti titulů zařazených do čtyř kategorií: dokumenty, reportáže, hrané snímky a ostatní žánrové filmy. Jediným omezením byl časový limit do 20 minut.
Soutěž pořádala pardubická knihovna. Začalo se v devět ráno, končilo v 18 hodin. Naše tříčlenná úderka MZM se zúčastnila pouze bloku druhého a částečně i třetího. Stejně jako loni zde seděli pravděpodobně pouze tvůrci filmů, jejich sympatizanti a podobní nadšenci. Prostě skoro nikde nikdo. A dámské záchody v přízemí byly uzavřeny. Bezradně jsem se rozhlížela po chodbě až z výtahu vystoupivší filmařka zaznamenala moji nejistotu a prozradila mi, jak to tu chodí … všechna pohlaví jen na pánský. Tak mě pohlídala, ale ona sama už se s tím hlouběji nezabývala a moji účast na tom procesu odmítla…. Ale zato se nahoře vařilo kafe – to loni nebylo! Z loňského ročníku mi samozřejmě utkvěl v hlavě Malíř švestkových knedlíků (pánové Jadomek a Veselý z Vyškova), a pak ty nezapomenutelné hrůzy … průměr za ten rok prostě vyšuměl …
Letos jsme toho tedy příliš neviděli, a ještě, přiznám se, měla jsem problém s usínáním. V sále byla tma a teplo a usadili jsme se v poslední řadě.
Přišli jsme pozdě, a tak jsme viděli první film třetího bloku jen způlky. Nemusel být špatný. Ale letos opravdu mě nezaujalo z filmařského hlediska skoro nic. Vlastně jsem shlédla se zaujetím Studnického opálkáře, ale tak trochu jen proto, že by od nás, z Vysočiny a toto řemeslo jsem neznala. Film byl natočen s nadšením, ale tak obyčejně. Źánrové záběry ze skanzenu Veselý Kopec, které jsem již tisíckrát viděla v reálu, televizi, pohádkách, a pak vlastní výroba a vyprávění tvůrce. Jistě má smysl natáčet dokumenty o zanikajícím řemesle. Vadilo mi však, že pána umístili do jiného prostoru než je jeho vlastní, účinkovalo se totiž před zapůjčenou chalupou. Smysl nevidím. Dokument se nemá přikrášlovat.
Křižovatka – slovenský hraný film. Nepřečetla jsem si předem o čem má pojednávat, a tak jsem byla zmatená. Neporozuměla jsem smyslu, a také se mi vše zdálo příliš amatérské a současně hrající si na velké umění. Podle programu pojednával film o panu Přijatelném, který se chce zalíbit všem a není pak sám sebou… film mi vůbec neutkvěl v mysli. A vystupovali tam podivní lidé, vlastně trochu v jistém smyslu zrůdní … a takový byl i celý film, vlastně bylo zajímavé, že právě ten aspekt ho držel pohromadě… podivné …
Jiřinky na zámku v Pardubicích – hrůza… pokud jsem nespala, viděla jsem sice krásné jiřinky, ale takové nezajímavé a mdlé aranže a navíc celá nevkusná a nudná dekorace místnosti (myslím pytle a záclony)a použití jakýchsi jednotných průmyslových bílých váz zdání nevýraznosti jen podtrhovalo. Film ukazoval pouze ty jiřiny a pak také vždy jakéhosi statistu stojícího u těch aranží nehnutě a bez výrazu jako solný sloup. Maruška na můj dotaz mi vysvětlila, že to jsou šlechtitelé! To tedy !… Jediný světlý bod filmu byl, když nečekaně kamera zabrala skupinku statistů mezi sebou se bavících a jakmile objevili snímající kameru hned se, zřejmě podle pokynu, seřadili do šiku a ztuhli. Ano, to byl jediný osvěžující bod filmu!
Machr a Máj – v tomto filmu se jedná o tom, zda byl KHM tvůrcem Máje a jak vlastně vypadal. Děvčata M a M film pochválila, mně nic neřekl. Takových parodií na staré filmy s použitím dobových mach bylo natočeno dost. Hezky to plynulo, neurazilo, ale nic moc. ¨
Anna– hraný film na motivy písně Anna od Wanastovek. V porovnání s ostatními lepší kvalita, ale žádná bomba to nebyla. Taková hezká banalita s občasným úsměvným fórkem
Mimésis – dle programu silný náboj …Platón, Aristoteles: Mimésis je imitací a zdokonalováním přirozena. Mimésis je jeho simulovanou prezentací atd… prostě na programu vznešené vyprávění o hlubokém smyslu filmu, ale kdybych nečetla neporozumím. 5 minut uběhlo ve sledování minimalistických uměleckých záběrů tři větrných elektráren. Beze slov, jen občas svist ramen. Neinspirovalo mě k hlubokomyslným úvahám. Jen artistní cvičení.
4. soutěžní blok začínal třemi krátkými hranými hasičskými groteskami, kterými se snad mohou bavit jen účinkující hasiči pod vlivem basy lahváčů, která také v jedné skeči účinkovala… (uznejte, předvádět jako hlavní motiv jedné skeče čůrání do ohně … není to ani směšné jako spíš trapné)
Další film Olin představoval zajímavého obyčejného-neobyčejného staříka (91 let) vyprávějícího o svém obyčejném životě. Zaujalo mě asi nejvíce v tom dobrém slova smyslu. Filmařsky statické, tedy nic se nedělo, děda jen vyprávěl, ale pro mne zajímavé právě tím a navíc mluvil překrásně česky , velmi melodicky a zřetelně. Přirozené a okouzlující. Možná tohle pojetí bylo to nejlepší co bylo možno zvolit. Jaké kolem toho dělat opičky? Děvčatům se nelíbilo, že pán příliš bolestínský … já to tak snad ani neviděla. Také namítala, že Olin přeskakoval z jednoho do druhého. Též jsem jednou zaznamenala, ale nepřekáželo mi. Vlastně byl film Olin podoben dokumentu o opálkáři z Vysočiny.
Amatérští filmaři to nemají lehké. Kde se jejich filmy promítají? A točit jen pro sebe a kvůli vzájemnému porovnání na přehlídkách? Pokud se nebude jednat o opravdovou bombu = kvalitní námět a kvalitní nevšední zpracování, není šance aby film vešel veřejně ve známost. Východiskem je jisté nosné regionální téma, ale nápaditě natočené – aby zaujalo i "cizího" hosta. Myslím, že nového" Malíře švestkových knedlíků jsem zde letos neviděla. Jestli vás vaše cesty zavedou příští týden ve čtvrtek do Nového Boru, můžete ten charismatický film shlédnout v místním kulturáku včetně vernisáže obrazů hlavního hrdiny filmu – Miroslava Tepera. Začátek v 18.oo hodin. zuzi
