Už jsme doma ale ne na dlouho

Maštale 2008, letos poprvé

Vrátili jsme se s Honzou z Maštalí. Nebylo to jak jindy, protože mladej už není tak přístupnej na vnější podněty a je línej. Hodně energie nám zabírá srovnat se sami se sebou. Vlastně to záleží na mě. Ustupuji, aby byl alespoň relativní klid a nekazili jsme si pobyt v tý krásný přírodě.
Mám hodně zážitků, ale nejsou tak viditelné jako dřív. A také jsem spíše recyklovala než objevovala nové. Ale to mi v tomhle případě nevadí. Protože nic není stejné. K Maštalím se vrátím za týden, až přijedeme ze Solné Komory, kam vyrážíme hlavně se seznámit s malou Emmou. Zatím jen několik fotek, abyste viděli.

Ta atmoška mě teda vzala …. říká Honza… celou noc ze čtvrtke na pátek lilo a blejskalo a druhý den jsme kráčeli po silnici do Boru. Mám tuhle cestu ráda. Jde se do kopce a silnice je vyrubaná ve vrstevnici zalesněného svahu spadajícího do Tomšovy rokle. Bylo pod mrakem a zespoda se táhla mlha postupně řídnoucí. Ticho, mokro, ostré popředí a všechno dál už v utopený v mlze…

Partie z Pivnické rokle. Dlouho jsme zde nebyli a zase je to trochu jiné. Celý týden jsem odchodila ve zdravotních pantoflích a právě zde jsem měla dost v kalhotech, abych někde po mokrým nesklouzla. Místy byl totiž terén docela náročný. Na konci průrvy jsme potkali trempského samotáře Sonyho z Polné (uvidíte ho později i na fotce). Strávili jsme hezkou chvíli povídáním, a jak to tak bývá, objevili jsme i společného známého! Sony měl obavy z terénu, ale když viděl mé pantofle a z nich koukající červené nehty, už se nebál ničeho. Ale podcenil dobrodružku zuzi!!! O cca dvě hodiny později jsme se potkali na pivu na turistické chatě Polanka. Říkal, že jak viděl ty hladký spadaný kmeny, tak to vzdal a na milou rokli se vyprd´. Ha!

**** Ve čtvrtek měl Honza nutkání zůstat celý den v chatičce. Využila jsem situace a vyrazila, jak to mám ráda, do Litomyšle. Tentokrát jsem ji poznávala trochu jinak než jindyvá. Jen počkejte, budete koukat na ty objevy….. A abyste neřekli, že jen tak napínám, něco vám ukážu:

Váchalova ulička. Za známým Váchalovým knihkupectvím a antikvariátem na náměstí, vede právě tato ulička nejkratším směrem k zámku. Restaurátoři vyzdobili červenou zeď Váchalovými obrázky a výroky. Rozhodně nejvíce mne vždy pobaví ta s těmi ledvinami a játry. Jak hezky a citlivě a inteligentně to těm ochlastům servíruje.

Neuvěřitelné. … Stačí pár kroků a hned se nabízí těm otrapům vhodná alternativa – čajovna. Ale ani zde nesmí polevit naše ostražitost, a jak mistr nabádá, nevěř nikomu a sám zkoumej, zda nedošlo k zneuctění nápoje lihem! Buď bdělý!

VooDoo. Touhle stezkou jsme ještě nikdy nešli, přestože o její existenci víme. Je to vlastně spojka mezi vrcholem svahu a spodní cestou, kterou chodíme přes kopec a les do Nových Hradů. Úzká vyšlapaná pěšina se vine naskrz zarostlým terénem …a najednou se v jednom místě takhle otevře prostor. Honza vykulil voči a pronesl spontánně: Voodoo. K tomu není co dodat. Trefné. To místo je magické. Jak? Jak to kdo cítí… zuzi

Moji milí, komentáře jsem si přečetla, děkuji, že zde jste i když já tu nejsem ( to patří vám všem :)… ozvu se Vám zítra. Na Solnou odjíždíme až v pondělí ráno. Dobrou noc.