Řeka čaruje

Vltava tour 2008

Vyšší Brod – vyrážíme zadkem dopředu

Stalo se to před měsícem a dlouho na ty dva dny nezapomenu. Bylo to krátké, ale intenzivní.
Starosta uspořádal pro zaměstnance sjíždění Vltavy z Vyššího Brodu přes Rožmberk, kde jsme přespali, do Českého Krumlova.
Přihlásilo se nás nejprve okolo 25, ale jak šel čas a osudný den se blížil, nerozhodní odpadali a na seznamu zůstali jen ti nejotrlejší. Zbylo nás 15. Tři posádky na tři rafty. A nikdo na vodě nikdy nebyl. Kromě starosty; ten to loni na zkoušku prubnul s rodinkou.
Organizačně byla akce připravena perfektně. Neobvyklé a krásné červené záchranářské rafty jsme měli zapůjčené od hasičů a taktéž reflexní červené vesty s nápisem RESCUE. Naše amatérská partička vyrazila poprvé na vodu a byl na nás věru hezký pohled … a když záchranáři uvízli na druhém jezu na hraně a čekali zda nás to hodí do šlajsny či zda spadneme s raftem z výšky cca 3 m? volným pádem kolmo do vody …. muselo to být věru směšné, ale my smělí záchranáři byli ještě trochu vystrašení…. Vedoucí akce měl všechno promyšleno do puntíku, včetně rozsazení do dvou autíček, z nichž to naše neslo nápis Seniorcentrum (a kdykoli jsme se potkali u něho se skutečnými babičkami a dědečky, shovívavě se na nás usmívali … ). Vezly se zásoby piva v plechovkách a dalšího ve skleněných láhvích, masíčko na grilování, zahuštěné polévky, buřty atp. Nic nám nescházelo a cestou nedošlo.
Naše osádka vozu si opravdu padla do noty a na raftu to bylo ještě více optimální. Starosta je prostě stratég. Měla jsem štěstí na výborného spoluháčka. Martin je bodrý Moravák a dočkali jsme se nakonec na vodě několikrát pěkné souhry a ve vypjatých chvílích mi řekl spontánně několikrát voe. Hmmm, takové milé souznění jsem opravdu nečekala….
Všechno jsme vezli s sebou a začínali ve Vyšším Brodu prohlídkou kláštera. Starosta je totiž dobrý křesťan a před jízdou je potřeba požádat o vyšší ochranu. Pro zvýšení účinku zapreludoval na kostelní varhany i přes počáteční rozpaky průvodkyně – později aplaudovala.
U řeky jsme nafoukli rafty a pak už jen čekali na řidiče, kteří odvezli auta na ubytovnu a nechali se majitelem přivézt zpět.
Vyrážíme a hned první jez. To je strachu, držím se lodi a Martina za rukáv a už je to za námi. Ještě ten druhý, kde jsme uvízli na hraně, a pak už se nebojíme vůbec ničeho. Vzadu kormidluje Tomáš, bývalý učitel, a hraje si celý první den na otrokáře a povzbuzuje nás nevybíravě a oslovuje titulem otroci a udává tempo. Hlavně když nás někdo míjí, tak se předvádí, jak je na nás ukrutný. Hmmmmm, to je tedy překvapení. Ten chlapík jevící se mi, a nejen mně, jako uzavřený, má výbornou náladu a dokonce pro nás zavčas votočil i nějaký to pitivo v plechovce i ve skle. Jägermistera. A celý den nás baví veselými historkami a glosuje dění na vodě! Ale my všichni jsme v absolutní pohodě a kolektivem prorůstá jakási symbióza. A nejen to. Všichni s nimiž se setkáváme tvoří jednu velkou veselou partu. Není nás zatím moc. Sezóna začíná a řeka je volná. Můžeme si užívat i té romantiky. Počasí krásné a kolikrát přestáváme pádlovat a v poloze ležmo zavíráme oči a člověku je tak blaze, že by začal i veršovat. Fakt. Ale náš otrokář nás dlouho nenechá a musíme zase dřít. Ale na čůrání nám dovolí zastavit vždycky. Celý první den nevíme s Martinem, kam máme strčit nohy a docela se trápíme. Hned na první zastávce vystupuji na břeh a nohy se mi klepou jako … no jako po pořádný s…. Naštěstí druhý den zjistil otrokář, že jsme den předchozí jeli zadkem dopředu, a tak nám dovolil milostivě otočit loď a jet tak, jak se má správně jet. Ke spokojenosti nám nechybělo už vůbec nic a před Krumlovem jsme klidně absolvovali bez pláštěnek i jedovatou průtrž mraků s bouřkou aniž bychom se schovávali pod mostem jako mnozí. My jsme si prostě tu jízdu užívali do posledního drobku.
Večer v Rožmberku jsme absolvovali prohlídku hradu, poseděli v kavárničce na kafi a zmrzlině, starosta mám griloval a ráno vstával první a uvařil gulášovku … to bylo také fajn, ale pro mne znamenala nejvíc řeka – mozaika zážitků a pocitů z plavby a setkávání, z přírody a všeho kolem. Výborně jsme si na lodi rozuměli a bavili se vzájemně představami a rozvíjením těch představ, ke kterým nás inspirovalo všechno kolem. Lidé, řeka …
Tak hrst těch vzpomínek … možná budou působit na vás trochu všedně a nezajímavě …
Na první zastávce U veverek jsme už působili jako ostřílené říční krysy a ve frontě na občerstvení jsem oslovila nějaký kluky v červeným a se slamáky, co zpívali bohemáckou hymnu. Ale byli to Plzeňáci. Jeden z té veselé skupinky si nás oblíbil a přišel se zeptat kolik je hodin a jestli nevíme kde je camp Na pískárně, kde mají nocovat, a zahovořil se. Odešel a vzápětí se vrátil že prý zapomněl kolik že je těch hodin. Když jsme opět vyplouvali, sledovali jsme, jak tihle hoši sice také vyrazili, ovšem aby se pouze přemístili na protější břeh do další občerstvovny. Jejich Pískárnu jsme mimochodem objevili až druhý den před Krumlovem …
Některá setkání s neznámou lodí v nás vyvolávala bujné představy o posádce, které jsme rozvíjeli až do absurdity. Třeba skupinka lodí měla mezi sebou malý kajak s malým človíčkem v helmě. Nevesloval. Nevím koho z nás napadlo, že je to poslední jízda stařičké babičky vodačky na Vltavě kde na některém z jezů slavnostně ukončí svůj vodácký život…. Když jsme na Zátoni zpozorovali, jak se drobná babička najednou hbitě rozjela a oboustranné pádlo se jen míhá, nebyli jsme k utišení, plácali se do kolen a objevili, že se jedná vlastně o dítě – její ruce vypadaly velmi mladě…. Nevím co si o nás pomysleli … vůbec jsme se nekontrolovali…
O Krumlovských jezích nám kdosi povídal, že se tam vyskytují Japonci s foťáky. Nevěřila jsem a byla v řádném šoku, když u předposledního jezu před koncem cesty čekal na okraji jezu stařičký Japonec, hlasitě nás povzbuzoval, smál se a fotil. Byl na metr od raftu a dělal všechno možné, aby si na nás mohl sáhnout. Byl u vytržení a jeho žena se jen shovívavě usmívala … zamávali jsme mu nahoře i o chvíli později zezdola. Byl nadšený.
… No, musím domů, píšu z práce. Snad jsem tu atmosféru a pohodu přenesla i na papír, tedy na monitor. Jsou to jen některé drobné útržky, které spojuje řeka a kamarádství. Nás, co jsme spolu jeli, a všech, které jsme cestou potkali.
Bylo to velmi krásné dobrodružství. Zuzi
(omluva: v textu budou asi nějaké chyby a stylistické nedostatky, píšu na jeden zátah a už dnes opravovat nebudu)

Vyšší Brod – vyrážíme zadkem dopředu a ještě netušíme co nás čeká.

Setkali se U veverek. Fascinující partička bohemáků z Plzně. Píšu o nich v textu. Nejvíce veselý byl ten se žlutým veslem.

Na vodě chutná!

Šedý, našla jsem tu fotku, ale není vůbec kvalitní, více jsem nedokázala … objevila jsem tam ale další vznášející se monstrum … (je to ohavné a lituji, že jsme neprovedli zásah a neposlali ty obludy někam po vodě…)