Kvě 242008
 

polstar se slunDen nacpaný k prasknutí. Ráno jsem se našlechtila a vrcholným kouskem byly moje nové šaty. Než jsem stačila zmizet na jarmark, přihrnula se babička, a že půjdeme spolu. Ale s jednou podmínkou. Nepůjde se mnou, pokud budu mít ten model. No, převlékla jsem se do klasiky. Černý kalhoty a proužkovaná košile. Tak málo chodím někam s babičkou, protože jsem jí neustále peskována a upozorňována předem na samozřejmé věci, ještě než je vykonám. Je to na nervy, ale už se s tím moc nedá dělat… jedině utýct! Ale dokud tady babička je, ať je to jak chce, mám na světě zastání. Až tu nebude, zbudu tu už tak nějak sama… přestože děti mám. Co si budem povídat, tak to je.
Prošly jsme náměstí, okoukly stánky. Cosi se mi zalíbilo, ale po té koupi modelu už se držím zpátky a kupuju spíš Zorce na miminko. Protože nevíme kdo to bude, volím neutrální žlutou barvu. A dnes jsem udělala tečku i za těmito nákupy. U stánku Misiznitky se mi zalíbil batikovaný povlak na polštář se sluníčkem. A hned mám vyřešeno, kam s přebytečnou náplní naducaného polštáře, který jsem koupila v pátek do miminkovské postýlky. Prostě odsypu. Někde uberu a jinde přidám.
A pak jsem přišla domů a už sama jsem si ty šaty přece oblékla a šla si koupit něco sladkého k dopolednímu kafi. Šaty vzbudily neobvyklou pozornost, přestože jsem přešla jen růžek náměstí. 3x jsem byla oslovena a obdivována. Teda ty šaty…
Ale tím skončila zábava a šlo se pracovat až do večera. Pověsit dvě pračky, osekat zahradu, semtam něco oříznout, vyplet, poskládat suché prádlo, však znáte ten kolotoč domácích prací. A ještě jsem na počítači navrhla plakát na divadlo a jakousi informační skládačku o našem amatérském souboru. Stokrát jakoby nic a stále kolem dokola a najednou je večer a zuzi sotva stojí na nohou. … Čekala jsem celý den na telefon, mám jakousi starost, ale nic, tak snad zítra. V pondělí musím narychlo odjet do Prahy. Nějak se to v tý Praze začalo hroutit, ale tentokrát né naší zásluhou … ale ať tak či tak, je nás víc, kdo se snažíme pomoct. V duchu myslím na těch několik lidí, kterým si velmi vážím. zuzi

A obrazový doprovod:

misiznitka

Misiznitka opravdu přijela, tedy né osobně. Ta prodavačka vlevo je paní, co Misiznitce šije. Misiznitka je nemocná.  

saty z.

Když je budu mít na sobě, babička se mnou nikam nepůjde.  Šaty jsou lněné, až na zem a mají pletenou vsadku z různobarevné příze z Himálaje. Z té pleteniny je i kapuce. Dřevěný knoflík spíná vsadku vepředu i vzadu nad pasem.

 

 Posted by at 22.41

  8 Responses to “Unaveně, nakonci trochu pateticky”

  1. ty jo,jsou krásný, ale na tom ramínku to není ono:)
    Tak Zuzi, užij si jich. I polštářek se bude líbit – určitě.

  2. Ahoj Runy, dík. A souhlasím :o).

  3. Moc tomu sice nerozumím,ale mi ty šaty připadají hezké už na ramínku. Když tak přidej ještě srovnávací záběr z reálu 🙂

  4. To už tady jednou bylo :o)…před pár dny v souvislosti se šněrovacími holínkami … Tosku, předpokládám, že jsi muž s fantazií a ostatně – podkladů k představivosti je tady dost :o) (až se naučím se stativem a samospouští, budu těmto přáním dávat zelenou, do té doby se odmítám fotit v zrcadle mezi ledničkou a šatní skříní!)

  5. no taááááááááááááááááááák,Zuzi, tak přehod zrcadlo:)

  6. Runy, nezlob a buď hodná holka …

  7. stokrat nic by umorilo osla (neni to nejake prislovi?) ja taky kolikat vecer koukam jakoze co jsem vlastne celej den delala…:))

  8. Jo, stokrát nic umoří i vola, myslím :o),jojo, to je stejnej pocit jak popisuješ…

Leave a Reply to zuzi Cancel reply

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

(required)

(required)

css.php
Web vyrobili ve Webklient.cz